Easy Way To Madness

2.Kapitola

*Pohled Cloe*

Potřebovala jsem si zavolat a proto jsem poodešla od holek. Volala jsem svému klukovi a jelikož jsem byla trochu opilá a už déle jsem se s ním chtěla rozejít řekla jsem mu to po telefonu. Hned poté jsem však ucítala ostrou bolest u srdce a unikl mi výkřik,ale najednou jsem křčet nemohla,protože jsem znova ucítala ostrou bolest...

*Pohled Victorie*

Zachvátila mě panika. Nevěděla jsem co mám dělat. Cloe měla v sobě šíp! Opravdový šíp! A někdo jí střelil do hlavy! Proč by to někdo dělal? Co komu udělala? Stála jsem jak solný sloup a tyto otázky mi neustále běhaly hlavou... Laura se už naštěstí vzpamatovala a zavolala policii. Dorazili do 5 minut a začali s výslechem. Vypověděly jsme jim vše co jsme věděly. Přijel s nimi i psycholog,aby nás uklidnil,neboli nám dal prášky na uklidnění a dovedl do auta,aby jsme si mohly sednout. Mezitím zakryli Cloe černým pláštěm a hledali stopy po útočníkovy,ale nic nenašli. Policie také zkontaktovala naší matku a ta se z toho málem zbláznila. Teprve před pěti lety přišla o manžela a teď ještě o dceru... Nevím co bych na jejím místě dělala,ale já se musela vzchopit...

O 1 týden později

Případ Cloe odložili stranou,protože nemohli najít stopy po útočníkovy a číslo na které naposledy volala neexistovalo. Máma se zhroutila,začala pít... Já a Laura jsme musely být aspoň navenek silné,ale psychicky jsme na tom byly opravdu špatně. Ve škole se nám zhoršily známky,brigáda nevydělávala tolik na dům jídlo,pomůcky a vše ostatní,proto jsme se přestěhovaly do malého bytu. Máma chodila do práce jen občas,když zrovna nebrečela,nebo nebyla opilá. V bytě jsou dva pokoje,koupelna a kuchyň. Pokoj,který mám s Laurou má bílé stěny,světlounce žlutý koberec,dřevěnou palandu,skříň,psací stůl a židli. Víc nic.

"Hele Vik můžeme si promluvit?" zeptala se mě najednou Laura.

"Jasně,co potřebuješ?" Laura chvíli váhala a pak odpověděla: "Skoro každou noc vydím ve snech takové 'stvoření'. Ten sen je,ale strašně živý a j-já se bojím tady být" Hned jak to dořekla rozbrečela se.

"Lauro,klídek,je to vpohodě jsem tady s tebou,shh" Začala jsem jí uklidňovat. Je pravda,že se potřebovala vybrečet,protože celou dobu ty slzy zadržovala,ale mě se zdává něco podobného a to co mi řekla Laura je hodně zneklidňující...

Kratší část,ale musím se ještě věnovat škole -_- Doufám,že se líbilo a votes a comments potěší :)