Easy Way To Madness

11. Kapitola

*Další den ráno*

*Pohled Victorie*

Ráno,jako každé jiné. Otravný zvuk budíku mě probudí ze spánku,já ho hodím do zdi,-mám tam koberec,why not!-,jdu do koupelny vykonat ranní hygienu,snídaně a škola. No,a škola to samé. Hodiny poslední dobou jenom přežívám,předtím jsem i poslouchala a celkem mě bavilo chodit do školy,ale teď,po tom všem,jsem se změnila... Jsem 'tvrdší',arogantnější a odmítavější. To poslední vysvětlím: Když mi chce někdo pomoct,okamžitá odpověď ne,to samé,když mi chce poradit,nebo jakkoliv jinak pomoct,moje odpověď je jasná: Ne! Jediný člověk,který ode mě nedostává záporné odpovědi a hnusné obličeje,je Nik. Od toho,co jsem byla za ním v nemocnici jsem ho neviděla,ale vím,že ho pustili,protože neměl žádné trvalé následky,ani nic takového.

"Dnes bych se za ním mohla stavit." zamumlala jsem v hodině zeměpisu. Zeměpisář je můj nejoblíbenější učitel. Strašně moc hodin jenom mele,ale nezajímá ho,jestli ho někdo poslouchá. Taky jsem pořídila 'deník'. Nepíšu si do něj s*ačky typu,milý deníčku,dnes jsem šla na záchod... To opravdu ne! Jenom si do něho maluju a píšu citáty,většinou smutné...

Dokáže namalovat pěkný obrázek,ale její příběh má zvrat... Její štětec je žiletka,její plátno je její zápěstí...

(moc se ti omlouvám Áďo,ale já to sem musela dát! Je to boží citát a přísahám,že žádný jiný nezveřejním!)

Maluji si k nim obrázky,i když malovat neumím,ale to mi moc nevadí,protože ten sešit nikdo,nikdy neuvidí! Ale to jsem se spletla... Když jsem se po škole stavovala za Nikem,zapoměla jsem si dát tašku s věcmi domů a on se mi v ní začal z ničeho nic přehrabovat.

"Co si myslíš,že děláš?!"

"Nic" řekl Nik s úsměvem. Nechápala jsem,co hledá,ale potom co vytáhl můj deník,jsem si to uvědomila.

"Vrať to! A hned!" Začala jsem řvát na Nika,který začal utíkat do jeho pokoje. Když už jsem ho skoro měla,tak jsem uslyšela zámek... A doprdele! Začala jsem silně bouchat do dveří a lomcovat s klikou.

"Niku! Otevři! To je soukromá věc!" Po chvíli jsem to vzadala a svezla jsem se po dveřích na zem. Jakmile jsem to udělala,tak Nik otevřel celý vysmátý.

"Tak kdo je ten tvůj 'milovaný'?"řekl Nik úchylným hlasem a pak se děsivě rozesmál. Já se na něj jenom hnusně podívala a vytrhla mu deník z ruky.

"Jak jsi věděl,že ho tam budu mít?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Nik se jenom dál usmíval a civěl do blba.

"Haló,Niku!" zamával jsem mu před obličejem dlaní.

"C-co se děje?!"

"Konečně... Můžeš mi odpovědět,jak jsi věděl,že v té tašce bude můj deník?!" teď už jsem byla zase trochu naštvaná.

"Nevěděl,ale jednou jsem tě viděl,jak si do tohohle deníku píšeš a zajímalo mě,co se tam píše,ale bylo mi blbý si o něho jen tal říct a navíc by jsi mi ho stejně nedala,tak jsem vymyslel tohle." když dokončil svůj proslov nezapoměl se výtězně usmát. Já si jenom povzdychla.

"Niku,ale chápeš,že bycj ti ho nedala proto,že to je soukromá věc??"

"Blablabla..."

Po události s deníkem jsem chtěla jít domů,ale Nik mě přemlouval,abych zůstala, tak dlouho,dokud jsem nesvolila. Teď sedíme na zemi v kuchyni,pijeme čaj a probíráme děsné blbosti.

________________________________________________________________________________

Další nezáživný díl,ale jsou prázdniny a já se sotva dokopu k tomu ráno vstávat :D Tenhle díl je napsaný docela narychlo a štve mě to :'( Ale teď pozitivní zprávy: 2 týdny budu pořád doma a budu psát! Jupí! :D

Votes & Comments potěší ;)

Your Sasha xx