Easy Way To Madness

15. Kapitola

------------------------------------------------------------

Nezlekněte se toho,že ta první část je psaná kurzívou. Je to z toho důvodu,že to se bude odehrávat v její mysli. Ale nesmíte to brát nějak jinak. Pochopíte v příběhu,proč. Normálně na sebe ty části navazujiu,akorát,že jedna je v její mysli a druhá v realitě. To co bude normálně,už je normální.

------------------------------------------------------------

Nic jsem nevnímala.

Nic jsem necítila.

Nic jsem neviděla.

Jen tmu.

Žádné zvuky.

Žádné pocity.

Nic...

Ticho začalo být ohlušující. Tma nesnesitelná. Bolest narůstala. Nechápu,co se to se mnou děje. Nechápu nic... Co,když jsem mrtvá? Bolí něco,pokud jsi mrtvá? Nikdo mi na mé otázky neodpovídá a mě zachvacu je panika. Ticho už je k nevydržení. Tma je ještě víc nesnesitelná. Bolest k nevydržení. Začala jsem křičet,dokud mi neselhaly hlasivky. Chci zpátky. Chci domů. Chci zpět. Tohle jsem si neustále opakovala a plakala. Brečela jsem opravdu hodně a dlouho,ale nic. Nic se nezměnilo. Ticho,tma i bolest jsou k nevydržení a mám pocit,že se mi rouzskočí hlava. Mám pocit,žr znova umřu. Ale najednou bolest ustala. Tma ustupovala. Ticho se proměnilo v hluk. Černá se měnila. Nejdřív byla tmavě šedá,pak šedá a nakonec byla,až oslepivě bílá. Vrátil se mi cit. Na tvářích cítím mokré cestičky od slz. Rameno mě neskutečně moc bolí. Tahle bolest je jiná než ta předešlá. Tahle je povrchová,bolí mě tělo,kůže,svaly. Bolest před tím,ale byla vnitřní. Moje mysl se nemohla vzpamatovat,bolelo mě vzpomínat,bolelo mě myslet. Tahle bolest už tu není a nahradila ji nová. Stejně,tak jako tmu nahradilo světlo a ticho rámus. Začínám si uveďomovat ty zvuky. Je to oddechování. Další zvuk je pípavý. Začíná mě rozčilovat. Nemůžu otevřít oči. Světlo je moc prudké. Snažím se pohnout. Můžu pohnout s konečky prstů,zatřpotat víčkama. Vůbec si nemůžu na nic vzpomenout. Bloudím ve své mysli a hledám odpovědi,ale ty se mi nedostávají. Začnu vnímat můj dech. Dýchám nepravidlně a mělce. Tep mého srdce je slabý a nepravidelný. Najednou pípavý zvuk přestane a já se nemůžu nádechnout. Nemůžu dělat nic. Zase začínám padat do temnoty. Ale něco mě zachytili. Cítila jsem velmi silnou ránu,jako kdyby mnou projel elektrický proud. Okamžitě jsem se přibrala z temnoty. Slyšela jsem hlasy. Zděšené pokřikování. Chtěla jsem jim ukázat,že jsem živá. Pohla jsem konečky prstů. Všechno utichlo. Někdo na mě začal mluvit.

"Vik? Victorie?" chtěla jsem tomu hlasu odpovědět,sle moje hlasivky nespolupracovaly. Zatřepotala jsem víčkama a někdo se rozesmál. Byl to takový ten smích... radosti. Asi byli rádi,že jsem naživu. Ale počkat... kdo 'oni'?! Ta vnitřní bolest se vrací. Začínám křičet,brečet. Tentokrát se nepropadám do temnoty,ale naopak. Otvírám oči. Křičím a brečím dál. Někdo jde ke mě. Začnu řvát ještě víc. Oženu se po něm nehty. Odstoupí ode mě. Má vyděšený výraz. On i ostatní couvají na druhou stranu pokoje. Uvědomuji si jednu věc. Jsem monstrum. Přestanu křičet. Slzy se spouští dál. Podívám se na bok. Všude jsou zatmavená okna a já se v nich můžu vidět. Mám obvázané rameno. Obvaz je krvavý. Moje vlasy jsou...černé,jako i moje... oči. Netuším,co se to stalo. Rozbrečím se. Začnu řvát,ale tentokrát vyděšeně. Zase se ke mě začne přibližovat ten kluk. Nevím,kdo to je. Vlastně neznám nikoho v místnosti. Nenechám se od něho obejmout nebo uchlácholit. Zase zařvu víc a oženu se po něm. Tentokrát ho zasáhnu. Na krku má teď ode mě pět šrámu. Dost hlubokých na to,aby spadl na zem a začal se svíjet bolestí. Jeden z lidí k němu přistoupí. Teda skoro. Taky se po něm oženu a on radši ustoupí. Opatrně slezu z postele a přejdu k tomu chlapci. Má v obličeji naději. Ukážu mu,aby se nehýbal a nic neříkal.

________________________________________________________________________________

Hi guys! Tenhle a předešlý díl se mi zatím,snad provedly nejvíc,ze všech :3 Doufám,že jste pochopili,to,co jsem psala na začátku. :'D Vše se vysvětlil v příštím dílu!!!