Easy Way To Madness

5. Kapitola

*Pohled Vik*

... Toto jsem měla v hlavě. Nic. To co právě řekla Laura... Jako daf*ck?! Jak nepamatuje?! Konečně se můj mozek vzpamatoval a začal aspoň trochu přemýšlet. Vždyť jsem její rodina! A ještě ke všemu mámu si pamatuje! Omfg! Asfreibfhbvadlrzgbzuehbgrsl! Tak jo můj mozek to asi nezvládá a stávkuje... 

"M-mami m-,ůžu si s t-tebou promluvit? V s-soukromí?" zašeptala jsem směrem k mámě.

"Jistě,miláčku. Pojď na chodbu..." odpověděla mi taky šeptem máma. Ještě hodila tázavý pohled na doktora a ten jen přikývl na znamení souhlasu. Takže,jak jsem vypozorovala,asi nás slyšel. No,asi neumím šeptat. Damn it!  

"Mami co budeme dělat?"

"Hlavně se uklidni a vyřešíme to s doktorem,ano? Třeba pokud jí ukážeme vaše společné fotky,povyprávíme jí nějaké vaše příhody a nebo uděláme ještě něco co nám řekne doktor,tak se jí paměť vrátí." Máma se na mě povzbudivě usmála a já jsem jí úsměv oplatila. Vešly jsme zpátky do ordinace a doktor zrovna něco říkal Lauře. Když nás uviděli,zmlkli.

"Pane doktore,jak by se to dalo vyřešit?"

"Paní Morisn,obávám se,že tato ztráta paměti může být trvalá. Laura mi řekla,že si všehno pamatuje,ale bez její sestra Victorie."

Tak a teď už to můj mozek opravdu vzdal,zamával mi a odletěl si na Hawai. Já... Ona... Já... Abdwzfvvvgzukglhfbagjlbrzlu! Hlavně klid,hlavně klid. Opakovala jsem si to v hlavě hodně dlouho,protože jsem byla ze všeho co mi řekl doktor opravdu vyvedená z míry. Proč by si mě nepamatovala? Vždyť jsme si byly tak blízké... A navíc přijdu o další sestru,protože ty následky jsou trvalé... Kurva!  Po tom co jsem si uvědomila,co vlastně doktor řekl,zvedla jsem se a rychlostí blesku vyrazila z ordinace a pak i z nemocnice. Po pěti minutách běhu jsem se zastavila a sotva dýchala. Začala se mi strašně dělat špatně a točit hlava,tak jsem si rychle sedla na zem,ale ani to nepomohlo. Lehla jsem si,teda spíš jsem spadla a upadala do tranzu,když v tom jsem ve svém hrdle ucítila známou tekutinu. Vodu. Nekdo mi dal napít a moje hlava se začala uklidňovat. Je pravda,že jsem celý den nepila. Když jsem otevřela,uviděla jsem kluka. Vypadal na šestnáct a měl pronikavně zelené oči,hnědé vlasy a měl krásný úsměv. Mám asi halucinace,říkala jsem si v hlavě,ale on na mě pak promluvil krásným a jemným hlasem. (to jsem až tak divná? :D)

"Jsi v pořádku?"

"Ehm... Jo."odpověděla jsem mu trochu zaraženě.

"No... moc tak nevypadáš."

"To je asi proto,že jsem teď prožila dost nepříjemné chvíle..." zašeptala jsem,ale on mě asi slyšel,protože se na mě smutně podíval. Pomohl mi vstát a došel se mnou na nejbližší lavičku.

"A jak se vlastně jmenuješ?"zeptal se mě po chvíli.

"Já jsem Victorie Morisn,ale říkej mi Vik." řekla jsem a usmála se.

"Já jsem Nicolas Archer,ale říkej mi Nik."usmál se na mě a já jsem myslela,že se asi rozpustím. Před chvílí jsem zažila další ztrátu,ale najednou potkám úžasného kluka,který má zájem se se mnou bavit. Avgfshbvgfrskagfvakuv! 

"Chceš doprovodit domů,Vik?" Hned potom co se zeptal se přiřítila máma.

"Co jsis jako myslela Victorie? Jen tak utečeš? A kdo je tohle?" Ptala se pořád na něco. Tohle dělá nějak často. Pomyslela jsem si a v duchu se zasmála. 

"Klid mami,tady Nik mi pomohl. Potom co jsem vyěhla z nemocnice se mi zamotala hlava a udělalo se mi špatně,ale Nik mi dal napít vody a díky tomu se moje hlava vzpamatovala." Po celou dobu co jsem to říkala jsem se usmívala jako debil.

"Přestaň se tak debilně usmívat a pojď zpátky za tvojí sestrou-"

"Už to moje sestra není! Vždyť si mě ani nepamatuje!" přerušila jsem matku. To mámu úplně odzbrojilo. Po chvíli se vzpamatovala.

"Dobře,dělej si co chceš. Cestu domů znáš."řekla máma klidným hlasem a odešla. Já na ni jen zírala.

"Takže tě asi dorpovodím domů."řekl Nik a zasmál se.

"Ehm.. Jo" 

"Tak,Vik,řekni mi něco o sobě."

"Dobře. No tak jmenuju se Vik Morisn,je mi 16 a bydlím s mámou a mojí 'sestrou' v malém bytě. Dříve jsme bydlely i s tátou,ale ten před 5 lety umřel. Taky jsem měla ještě jednu sestru. Jmenovala se Cloe a umřela,když jsme se vracely z večírku. Někdo jí totiž zastřelil..." Při posledním slově se mi zlomil hlas. Nik na mě celou dobu souctině koukal,ale když jsem to dopověděla obejmul mě a uklidňoval. Bylo to příjemné a taky jsem už dlouho potřebovala obejmout. Po chvíli jsem se odtáhla.

"A co ty? Jak si žiješ?" zeptala jsem se s úsměvem.

"No...

___________________________________________________________________________

Musela jsem tady dát trochu napínavej konec 3:) Musíím vás pozlobit :D Jinak votes a comments potěší :) (novej rekord 743! slov :D) Omlouvám se za chyby,ale nechce se mi to po sobě číst :'D

http://s6.favim.com/orig/65/amplt3-cute-eyes-logan-lerman-Favim.com-571190.jpg

Nepodařil se mi vložit obrázek tak tady je :D Je to Logan Lerman-Nicolas Acher :3 Mě se na něho hodí :D ALe musíte si představit ty zelený oči :D