Easy Way To Madness

16. Kapitola

Neměla jsem v plánu mu ublížit,mluvit. Vlastně jsem nevěděla co dělám. Jen jsem tam před ním nehybně seděla a přemýšlela,co mám udělat. On se mezitím posunoval směrem ke mě,asi si mylsel,že si toho nevšimnu,nebo,že jsem v nějakém tranzu. Jen jsem se na něho dívala a nebývalá jsem se. Celou tu dobu jsem se snažila si vzpomenout,ale... nešlo to. Měla jsem v hlavě něco,jako blok. I když jsem se sebe víc snažila,nešlo to. On se celou dobu přibližoval,ale pak najednou přestal. Začal se na mě dívat s údivem. A v teb moment se všechen strach,všechny obavy,všechny pochyby vypařili. Moje mysl si najednou začala všechno dokonale uvědomovat. Věděla jsem,kdo sedí přede mnou,kdo jsou ti ostatní lidé v místnosti. Najednou jsem věděla všechno. Ale po dobu tohohle "procesu" jsem se cítila,jakoby ze mě někdo vymačkával vzduch. Lapala jsem po dechu,snažila se zavolat o pomoc,ale nic. Když to skončila zůstala jsem ležet na zemi a snažila se uklidnit,zpomalit dech. Mezitím si mě někdo vzal do náruče a přenesl mě na postel,přikryl mě a nejspíš odešel,protože jsem slyšela vzdalující se kroky. Ještě chvíli jsem poslouchala,jak odcházejí i ostatní a pak jsem usnula. Probudilo mě chrápání. Pomalu jsem se posadila a rozkoukávala se. Stejný pokoj,jako včera. Přitom se mi začaly přehrávat včerejší události. Otřásla jsem se. Nakonec jsem se rozhodla zjistit,kdo v mém pokoji,tak chrápe,když ne já. Na židli seděl Nik. Nějakou náhodou jsem zahlédla svůj odraz v 'zrcadle' za ním a viděla jsem,že moje oči jsou zase hnědé. Okamžitě jsem se začala v duchu radovat,slezla jsem z postele a šla se podívat blíž. Opravdu byly hnědé,ale moje zorničky byly pořád větší,než normálně,takže to vxpadalo,jakokdyby jsem je měla skoro celé černé. Mezitím se vzbudil Nik. Díval se na mě a usmíval. Já mu úsměv oplátka a šla si k němu sednout.

"Niku,já se ti omlouvám,za to co jsem udělala,ale to jsem nebyla,vůbec nechápu,co se to stalo..." Snažila jsem se to nějak zakončit,ale nenacházela jsem slova. On se na mě pořád jenom usmíval.

"To nevadí,hlavně,že jsi v pořádku."

"Niku,ukaž mi krk." Nikův úsměv povadl,ale šálu si odvázal a ukázal mi pět úhledných škrábanců. Podívala jsem se na moje nehty,jestli pořád mají drápy,ale naštěstí zmizely stejně,jako barva mých očí. Jemně jsem na rány přeložila prsty a obtázla jsem jejich linii. Když jsem se odtáhla Nik si rány znova zakryl. Chvíli jsme se na sebe jenom dívali,ale já jsem se jen s povzdechem obrátila pryč a sklopila pohled. Neustále jsem musela přemýšlet o tom,proč se mi stalo,to co se stalo a o všech okolnostech. Nik,jakoby mi četl myšlnky začal povídat:

"Vik,doktor říkal,že jsi utrpěla velmi vážné poranění ramena,ztratila jsi moc krve. Bikdo nedokáže vysvětlit,proč jsi měla v rameni ten nůž a nedokážou vysvětlit,ani co se ti to stalo. Jedna teorie je,že tě něco'posedlo',ale tomu skoro nikdo nevěří. Druhá teorie je,že taková jsi byla odjakživa,ale že se to neprojevilo,protože se ti nestalo nic tak závažného. Ja nevím,co si o tom myslet,ale zaslechl jsem,že si tě tady nějakou dobu nechají a budou tě zkoumat." Při posledním slově se mu zlomil hlas. Mě se zatmělo před očima. Seskočila jsem ze židle,vyběhla jsem ze dveří. Cítila jsem,že něco není v pořádku. Přestávala jsem přemýšlet. Moje nehty se začaly prodlužovat. Mysl potemněla a měla jediný cíl. Zabíjet.

__________________________________________________________________________________

Hi,guys! Další díl se zrodil! Tadadadadadá! :D Mám moc veselou náladu,ale do příběhu ji moc dlouho nedám. Jestli se ptáte,kde je její rodina a proč se o ní nestará,počkejte si do dalšího dílu!! Muhehehe!! 3:)

Votes & Comments :)

Your Sasha xx