Easy Way To Madness

17. Kapitola

Věděla jsem přesně,kde jsou a věděla jsem přesně,kdo jsou. Nic jiného jsem v hlavě neměla. Necítila jsem žádnou ůnavu. Běžela jsem jako o život. Po chvíli jsem našla ty správné dveře. Zastavila jsem se. Zkusila jsem je otevřít,ale marně. Nevšímala jsem si okolí. Jelikož jsem měla dlouhé nehty a na dveřích byl velmi jednoduchý zámek,odemkla jsem si velmi rychle. Vevnitř byli doktoři. Hleděli na mě jako,kdybych byla přízrak. Chtěla jsem se k nim rozběhnout,ale než jsem tak mohla učinit,něčí ruce mě zadržely. Nemohla jsem určit kdo,ale ten "někdo" měl rukavice. Já se však nenechala,tak lehce zvládnout.

Rychle jsem trhla rukama a vykopla nohou. Útočník,byl asi muž,protože se svalil na zem a začal naříkat. Moje myls se opět soustředila na doktory,kteří tam pořád seděli,ani nedýchali. Čekali,co udělám. Začala jsem se pomalu přibližovat. Konečně jim začalo docházet,že jsem si snima nepřišla dát kávu a poklábosit o životě. Viděli to na mých očích. Byly plné nenávisti,zloby,záště. Každého v této místnosti jsem měla chuť uškrtit. Taky bych to odělala,kdyby mě něco nepraštilo do hlavy. Zatmělo se mi před očima a spadla jsem na kolena. Neupadla jsem do bezvědomí. Jen jsem zhluboka dýchala,seděla na zemi a rozkoukával se. Asi minutu jsem tam takhle seděla a nic nedělal. Když jsem konečně mohla normálně dýchat a necítila jsem žádnou bolest,okamžitě jsem se zvedla a přiběhla k prvnímu doktorovi,který tam byl. Drápy jsem mu zaryla do krku a trhla s nimi mým směrem. Z krku mu začala stříkat krev. Louže krve se pod ním udělala během pár sekund. Okamžitě vykrvácel. Jeho bezvládné tělo spadlo na zem a vedle něho i moje.

Ležela jsem tam dlouho,nikdo se mě nedotkl,nikdo mě neodsunul z kaluže krve,ve které jsem ležela. Cítila jsem,jak se pomalu mé nehty stávají opět normální a moje oči hnědnou. Začala jsem vzlykat,když jsem si uvědomila,co jsem to provedla. Další hodinu jsem naříkala a vzlykala. Poté jsem se pomu začala zvedat. Rozhlédla jsem se po místnosti. Viděla jsem popadané židle,spadlý stůl,rozbitou lampičku a bohužel mrtvého doktora a kaluž krve. Krev jsem měla i na oblečení a ve vlasech. Po prozkoumání pokoje jsem se zvedla. Zatočila se mi hlava,ale ustála jsem to. Dopotácela jsem se ke dveřím a otočila klikou. Po otevření jsem spatřila něco opravdu strašidelného. Všude byly jednotky policie,všichni měly pistole a štíty. Za nimi se krčili doktoři. Zahlédla jsem i Nika s hrůzou v očích. Chtěla jsem k němu dojít,ale nohy mě zradily.

Spadla jsem na studenou zem a pistole se sklonily níž. Jeden doktor se ke mě přiblížil. Sednul si ke mě.

"Jsi v pořádku?" Byla to doktorka. Jen jsem zavrtěla hlavou. Rozhodně jsem nebyla v pořádku. Ona si mě přitáhla do náruče. Začala mě kolíbata a hladit po vlasech. Já se začala uklidňovat.

"Co se to děje?" Zašeptala jsem.

"Teď nad tím nepřemýšlej,později to zjistíme." Konejšila mě dál.

"Takže... To nevíte?" Otevřela jsem oči a podívala se jí do obličeje. Jen sklesle zavrtěla hlavou.

"Ale určitě to zjistíme."

"A,co když ne? Co se se mnou stane? Budete mě tu držet,dokud to nezjistíte?" Zašeptala jsem potišeji,protože jsem neměla sílu. Na to neodpověděla. Jen se se mnou v náručí zvedla a šla pryč od všeho ostatního.

Doktorka se mnou vyšla před nemocnici. Schylovalo se k bouři. Ukázal hlavou k oblakům.

"Vidíš to? Vidíš ty mraky? Jsou stejně,jako ty. Přijdou jen tak,z ničeho nic. Někdy rozpoutají peklo,jindy jsou neškodní. Hlavní je,že je nikdo nepředpoví. I ty nejlepší přístroje. Nikdo neřekne,jestli přijde hurikán ničivých rozměrů nebo naopak se jen prožene městem a nic nikomu neudělá. Je to velmi nepředvídatelné,jako ty. Nikdo nepředpoví,jestli způsobíš pohromu nebo se jen proženeš kolem. Nikdo,jenom ty." Doktorka se odmlčela. Jako kdyby mi ty mračna dodala sílu.

"Proč mi to všechno říkáte?" zeptala jsem se pevným hlasem. Doktorka si povzdechla.

"Bohužel mám pouze dvě rozhodnutí. První je,že se to 'něco' naučíš ovládat,nebo..." Nedořekla to.

"Nebo co? Nebo se mám zabít? To je-" Chtěla jsem pokračovat,ale výraz v její tváři mě zastavil. Byla smutná. To,ale nebylo to hlavní. Jemně pokyvovala hlavou. Slzy se mi nahrnuly do očí. Cítila jsem,že mnou zase prostupuje ta otupělost,ale nemohla jsem si dovolit,opět někoho zabít. Zavřela jsem oči a snažila se to potlačit. Doktorka se na mě pořád ustaraně dívala. Stídavě se dívala na moje nehty a na můj obličej. Viděla,že se mi nehty prodlužují,ale nepustila mě. Věřila mi. Já se to snažila ovládnout,ale bylo to těžší,než cokoliv jiného. Začala mě přemáhat únava,ale já se snažila víc. Zahřmělo,uhodil blesk a já se propadla do bezvědomí. Zase.

________________________________________________________________________________

Konečně další díl! Konečně jsem k tomu zase dokopala! :D Nebudu se tady vykecávat,protože si myslím,že díl je dlouhý dost.

Jinak,co si myslíte o tomto dílu? Kde bude,až se probudí? A co Nik? Bude se k ní chovat pořád stejně? A co doktorka? Napište mi,co si myslíte so komentářů :)

Votes & Comments

Your Sasha xx