Easy Way To Madness

18. Kapitola

Už mě to přestává bavit. Pořád se jenom propadám do bezvědomí,pak se probudím v nemocničním pokoji,udělám něco špatného a zase se propadnu do bezvědomí. Tentokrát to,ale bylo jiné. Když jsem se propadla do bezvědomí tentokrát,byla jsem venku před nemocnicí a v náručí mě držela doktorka. A když jsem se probrala,zjistila jsem,že jsem na tom stejném místě.

Bouřka byla v plném proudu,ale já tady byla s doktorkou,která mě držela. Pomalu mě postavila na nohy. Chytla mě kolem ramen. Podívala jsem se na ní,ale ona jen pokynula k mračnům. Já se podívala nahoru a viděla jsem,že uprostřed mraků je kruh světla. Zářil tam,ale netušila jsem proč. Pak jsem si vzpoměla,proč jsem upadla do bezvědomí, Zvládla jsem to zastavit. Měla jsem naději. Tady je taky naděje,že se bouřka zastaví.

Ale až teď mi taky došla jedna věc. Vůbec jsme nebyly mokré. Stály jsme uprostřed bouřky venku,bez deštníku,ale nezmokly. Díry v mracích,totiž nebyla tak malá a stály jsme přímo pod ní. Doktorka se na mě usmívala.

"Můžu se zeptat,jak se jmenujete?" Zeptala jsem se opatrně.

"Jistě,jmenuju se Rachel." Odpověděla mi s úsměvem.

"A ty?" Udiveně jsem se na ni dívala.

"Vy neznáte mé jméno?"

"Promiň,ale nastoupila jsem před pár hodina z jiné nemocnice,takže ho neznám."

"Aha,v tom případě,jmenuju se Victorie." Upřímně jsem se usmála. Nevěděla jsem,co mám říct,takže jsem se jen zeptala.

"Nemůžeme jít dovnitř?" Rachel jen přikývla a vydala se se mnou do nemocnice.

Když jsme procházeli kolem ostatních doktorů,vrhali na nás zvědavé,znechucené nebo vystrašené pohledy. Já jsem jim nevěnovala moc pozornosti. Hledala jsem Nicka. Potřebovala jsem ho vidět a vědět,jestli mě opustil,nebo jestli se mnou zůstal. První možnost byla více pravděpodobná,bohužel. Najednou Rachel otevřela dveře od mého pokoje. Uložila mě do postele a zeptala se mě,jestli něco nechci.

"Mohla by jste zjistit,jestli je tu Nick? A pokud ano,přivedete mi ho sem?" Rachel opět jen přikývla a odešla.

Ležela jsem na pokoji už asi dvě hodiny a pořád nic. Ani Rachel ani Nick nedošel. Byla jsem z toho nervózní. Potily se mi dlaně,zrychleně jsem dýchala. Už jsem si myslela,že Nick odešel a nechal mě tu,ale dveře se začaly pomalu otevírat a já viděla jeho oříškové hnědé vlasy a oči zelené,jako smaragdy.

Vešel do pokoje velmi pomalu a posadil se na židly vedle mě. Chvíli na mě jenom koukal a potom mě chytil za ruku a pevně jí stisknul. Já mu stisk opětovala a usmála jsem se na něj. On se na mě také usmál,ale ne očima. Věděla jsem,že je něco špatně.

"N-Nicku? Jsi v pohodě?" Nick si smutně povzdechl a zavrtěl hlavou.

"Víš... nevím,jestli... jestli ti m-můžu... věřit..." Nepodíval se mi do očí. Díval se jen do země a tiskl mou ruku.

"J-já... to umím ovládat! Už se mi to jednou povedlo! Já bez tebe... nedokážu ž-žít..." Konečně se mi podíval do očí,ale nedokázala jsem rozeznat jakékoliv emoce. Nějakou chvíli se na mě díval a nebyl schopný slova. Viděla jsem,že si musí urovnat myšlenky. Nick se zhluboka nadechl a začal mluvit.

"Eh... víš...no...j-já tě viděl t-tam venku. Viděl jsem... viděl jsem,jak jsi t-to zkoušela zvládat. T-to mě přimělo t-ti věřit,a-ale pořád...m-mám...strach." Já se něho jenom smutně dívala a čekala,jestli ještě něco řekne. Když nic neříkal,začala jsem mluvit já.

"Takže co? Jak to bude? O-opustíš mě?" Skoro jsem poslední větu zašeptala.

Nick mi zase neodpovídal a já ani nevěděla,jestli chci slyšet,jak se rozhodnul. Oba dva jsme zarytě mlčeli. Myslí,že jsm oba věděli,co odpoví,ale já si to nechtěla připustit. Chtěla jsem,aby mi zbyl,aspoň jeden člověk,který mi bude blízký,bude mě utěšovat a bude mě bránit. Nechtěla jsem ho ztratit. Byla by to poslední kapka a já bych se definitivně zhroutila.

___________________________________________________________________________________

Hola! How ya' doin? :D Další díl je zdeeeee! Tak co si myslíte? Zůstane s ní Nick? Opustí ji? A jaké bude mít argumenty,pokud jí opustí? Napište váš názor do komentů!

Votes Comments
Your Sasha xx