FORGET [Cameron Dallas]✔️

•Ahoj.•

Zvedla jsem pohled od mých promočených Vansek a podívala se na něj. Rukou mi naznačil abych nastoupila.

Zakývala jsem hlavou ze strany na stranu na znamení toho, že nenastoupím.

„V pohodě. Zachvíli mi jede bus." odpověděla jsem rázně.

„Za půl hodiny. Budeš nemocná. Nastup." mluvil semnou přes otevřené okénko od jeho auta.

V mém těle probíhal velký souboj. Nastoupit nebo nenastoupit? Po dlouhém boji svedeném mezi mým svědomým jsem protočila očima a vstala ze studené lavičky.

Louži do kterém jsem vkročila jsem se tentokrát vyhla velkým obloukem.

Otevřela jsem dveře od spolujezdce a nasedla do auta.

„Jak jsi se sem dostala?" zeptal se mě bez toho anižby mi věnoval jakýkoli pohled. Podívala jsem se na něj a viděla v jeho tváři ublížení a zarudlé oči. Aww, on brěcel. To je cuute! Bože přestaň Beth!

„Nasedla jsem na špatný autobus." odvrátila jsem od něj pohled a podívala se směrem na zástavku.

Všimla jsem si, že je stáhnuté okénko, tak jsem ho jedním stisknutím tlačítka zavřela.

Pravou ruku jsem si opřela o opěrátko a nehty začala jemně nervózně klepat do kůže v které má Cameron auto.

Celou cestu panovalo v autě trapné ticho. Ještě před třemi dny jsme si vyměňovali zamilované textovky a teď? Sedíme v autě jako trosky a nebavíme se.

„Jsme tady." Ohládil mi Cameron.

„Děkuju." lehce jsem se usmála s chtěla se nahnout pro polibek, ale pak mi došlo, že spolu nejsme.

Rychle jsem otevřela dveře a vystoupila. Ještě jednou jsem se na něj podívala s nemohla z něj spustit oči. Prober se! Zakřičelo moje podvědomí.

„Ahoj."

„Ahoj."

Zabouhla jsem dveře a sledovala jak se jeho auto pomalu vzdaluje.

Jak rychle to může všechno skončit. Šílený.

„Je tu někdo?" zavolala jsem do baráku. Nic. Asi jeli na nákup. Jen jsem mykla rameny a šla si udělat kakao.

S již horkým kakaem a asi tunou popcornu jsem usedla na gauč a pustila jsem si Pařbu ve Vegas protože ta mě vždycky dokáže aspoň trošku rozesmát.