FORGET [Cameron Dallas]✔️

•Konečně•

Zlato promiň, udělalo se mi nějak zle, tak jedu domů. Užijte si to❤️ napsala jsem smsku Ell, která na mě spolu s Mattem čekali. Neměla jsem chuť na film ani na nic jinýho. Pouze ze zabalit do deky, koukat na smutný filmy a brečet.
Tak ať je ti líp, nevadí.❤️
Dva cheeseburgry, které jsem si koupila jsem dala do kabelky a vyrazila domů. Sice bylo trochu pozdě a tma a musím uznat, že jsem se u trochu bála, ale potřebovala jsem si utřídit myšlenky.

„Ségra nemáš být v kině?" divil se brácha když jsem vstoupila do baráku. „Jo, nějak se mi udělalo špatně. Koupila jsem dva cheese, tak je snězte." vytáhla jsem jídlo z kabelky a dala mu je do ruky. „A můžou tu kluci zůstat? Nebude ti to vadit?" viděla jsem na něm, že se bál abych neřekla, aby odešli. „Ne ať tu zůstanou." pokusila jsem se o úsměv a rozešla se do svého pokoje. Svlékla jsem se z oblečení a napustila si vanu.

Baby už mám po doučování a už to celkem chápu. Miluju Tě❤️ přišla smska od Camerona. To snad není ani možný, jemu to není ani trochu blbý. Rozhodla jsem se mu neodepsat a mobil jsem pouze zamkla a hodila do peřin na posteli.

„Konečně." vydechla jsem přebytečný vzduch v mých plicích a pohodlně se uvelebila v horké vodě, kde jsem zůstala přibližně hodinu.

Proč neodepisuješ?
Stalo se něco?
Prosím, odepiš.
Fajn, asi nemáš čas, až si to přečteš dej mi prosím vědět, že jsi v pořádku.

Přišlo mi během hodiny několik zpráv  od Camerona a bylo tam i pár zmeškaných hovorů.
„Kašlu na tebe." řekla jsem si pro sebe a úplně si vypla telefon načež jsem si zapla notebook a rozhodla se kouknout na pár dílů The 100.

„Dobrý den, omlouvám se, ale zaspala jsem." omluvila jsem se učitelce svou typickou výmluvou. „Sednout!" rozkázala anižby se obtěžovala se na mě aspoň koutkem oka podívat. Mykla jsem nad tím rameny a šla k mé lavici. „Je ti líp?" zeptala se hned Ell. „Jo, je to lepší." zlehka jsem se usmála a začala si čmárat do sešitu nesmysly.

„Můžeš mi říct, proč mi nebereš telefony, neodepisuješ na zprávy a teď mě ignoruješ a nevěnuješ mi ani jeden debilní pohled?" odchytl si mě Cameron na chodbě a zatáhl mě do volně třídy. Jen jsem mykla rameny, neměla jsem sílu na to se mu podívat do očí. „Můžeš odpovědět?" zahlédla jsem temnotu v jeho očích a začínala jsem mít trošku strach. „Jaký bylo doučování?" zeptala jsem se a doufala, že se třeba přizná. „Fajn, už něco málo chápu." usmál se s radostí v hlase. Lže. „To je fajn." odpověděla jsem prostě a byla na odchodu. „Proč si mi nezvedala ty telefony?" naléhal znovu, ale to už jsem vyšla ze třídy a moje kroky vedly na záchody, kde už jsem to nevydržela a rozbrečela se.
Proč mi lže? Proč to všechno dělá? Proč kazí to hezký mezi námi? Říkal, že se změnil. Nezměnil. Furt stejný sukničkář.