Když babička umřela byla jsem u ní. Naposledy se na mě usmála a potom zavřela oči. Její ruka v té mé uvadla a já se rozbrečela. Z očí se mi řinuly vodopády slz a nemohla jsem dýchat. Už nemám nikoho, kdo by mě objal a řekl, že vše bude v pořádku. Nemám nikoho, kdo by tu pro mě byl. Nemám prostě NIKOHO. Po minutě pípání přístrojů přiběhli lékaři a vyhodili mě na chodbu. Svezla jsem se po chladné zdi vedle dveří na zem a nohy si přitáhla blíž k tělu. Co bude dál? Opravdu budu muset bydlet s tím idiotem(mým bratrem) a těmi zasranými blbečky, kteří jsou furt s ním? Zkurvený svět! Zkurvený život! Zkurvený Andy! Zkurvená karma! Takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho, kdyby nevyšel z pokoje jeden ze tří doktorů.
"Slečno Fowler?". Celou dobu jsem měla hlavu sklopenou a tak mě oslovil znovu.
"Slečno už jsme volali vašemu bratrovi. Je zde na hotelu. Za půl hodiny je tu." pokračoval, když jsem nezvedala hlavu a nereagovala. Při slově BRATR to ve mě cuklo. On je tady? Proč? Proč nebyl u babičky, když se naposledy nadechla? S NÍM nikam nejdu. Rozbrečela jsem se ještě víc.
ČTEŠ
Nesnáším tě!
RomanceJmenuji se Natálie, ale většina lidí mi říká Natali nebo Nat. Když mi bylo pět let moji rodiče zemřeli na zranění po autonehodě. Až do teď jsem žila se svou babičkou, ale bohužel má rakovinu a doktoři jí dávají maximálně týden. K mé smůle se stěhuju...
