Jmenuji se Natálie, ale většina lidí mi říká Natali nebo Nat. Když mi bylo pět let moji rodiče zemřeli na zranění po autonehodě. Až do teď jsem žila se svou babičkou, ale bohužel má rakovinu a doktoři jí dávají maximálně týden. K mé smůle se stěhuju...
Po chodbě se rozlehly kroky a zpoza rohu se vynořila jeho blonďatá palice. Prošel okolo a ani si mě nevšiml. To snad nemyslí vážně! To je kretén! Přesně jak jsem čekala, se za ním najednou objevili i ti čtyři. Rye, Brooklyn, Jack a Mikey. Z ničeho nic se u mé hlavy ozval Andyho hlas a já sebou cukla. Když mě naposledy viděl před šesti lety byla jsem malá, tlustá a ošklivá. Vlasy jsem měla věčně mastné a rozcuchané. Teď mi bylo šestnáct a hodně jsem se změnila. Začala jsem cvičit a dost jsem zhubla. Ale stejně nechápu, kdo by nepoznal vlastní sestru, když jí má před sebou. S odporem jsem se na něj podívala. Seděl tam a tvářil se hrozně vyděšeně a smutně, ale já mu to nežrala. To ať si zkouší někde jinde. Hned jsem zase svůj pohled odvrátila na své boty. "Natali. Já..." začal, ale já jsem neměla náladu ho poslouchat. "TY na mě nemluv a neříkej mi Natali!" zavrčela jsem naštvaně jeho směrem, aniž bych se na něj podívala. "Sestřičko, moc mě to mrzí.". Tak tohle bylo na mě moc. Jak se opovažuje mi říkat SESTŘIČKO? Vymrštila jsem se na nohy a odstoupila od něj se zhnuseným pohledem. "Ty nemáš žádné právo mi tak říkat! Už nejsem tvoje sestra a ty nejsi můj bratr. Neexistuješ pro mě." řvala jsem snad po celé nemocnici a s těmito slovy jsem se otočila a šla pryč. On neví čím jsem si musela projít. Neví co se dělo, když odešel. On nebyl celý ty roky šikanovaný. On se nebál někam jít, aby to zase neschytal. On je totiž ten dokonalý Andy Fowler z Roadtrip. Nevěděla jsem kam půjdu, ale musela jsem vypadnout. Hodně daleko od NĚJ. Mohla bych jít k nám domů, ale určitě by ho to napadlo. Vydala jsem se proto směr mé oblíbené místo na velkém kopci nad městem. Bylo od tamtud vidět na celé Beacon Hills. Měla jsem na sobě jenom riflové kraťásky s laclem a pod tím sportovní podprsenku, takže mi začínala být zima. Ale to mi bylo fuk. Hlavně, aby mě nenašel. Když jsem tam došla byla už skoro tma. Beacon Hills zářilo, jako vánoční stromeček. Bylo to krásné. Chodila jsem sem vždy, když jsem potřebovala být sama nebo když jsem potřebovala, aby mi zaschla krev, která mi tekla z řezných ran kdekoliv na těle. Ve škole jsem totiž plnila funkci služky a boxovacího pytle. A to kvůli tomu, že jsem měla stejné příjmení, jako slavný ANDY FOWLER. Já vím. Krásný důvod. Seděla jsem tam asi tak dvě a půl hodiny, když za lavičkou, na které jsem seděla, zastavilo auto. Neotáčela jsem se a dal koukala na město se slzami v očích. "Jak mě k sakru našel?" proběhlo mi hlavou, když si vedle mě sedl můj 'dokonalý' bratříček. "Natali, prosím podívej se na mě." řekl, ale já na něj nebrala ohled. Jako kdyby tam prostě nebyl. "Nechápu proč jsi na mě taková." To už jsem nemohla vydržet a podívala jsem se na něj. "Tak ty nechápeš? Pamatuješ si na to, co jsi mi slíbil, když jsi od nás odjížděl za tou tvojí zasranou slávou? Ne? Protože já jo. Nechápu, jak jsem ti takové píčoviny mohla věřit. Nechal jsi nás tady. Nechal jsi tady MĚ!" Už jsem zase brečela naplno. Divím se, že ještě nějaké slzy mám. Najednou se okolo mě omotaly silné ruce a ten idiot mě nesl do auta. Co si to kurva dovoluje? "Hned mě pusť ty idiote. Nejsem žádný tvůj majetek. Neznámená, že když máme stejné příjmení, že na mě máš právo!" Křičela jsem a mlátila ho do zad. Hrozně to bolelo. Jasně, že mě nebolelo to, jak mě držel, ale kde mě držel. Všude po břiše jsem měla tmavé modřiny od kopanců. Položil mě na zadní sedadlo, rychle si nastoupil a zamkl dveře. Byla jsem tak nasraná, že to snad ani není možný.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
