Jmenuji se Natálie, ale většina lidí mi říká Natali nebo Nat. Když mi bylo pět let moji rodiče zemřeli na zranění po autonehodě. Až do teď jsem žila se svou babičkou, ale bohužel má rakovinu a doktoři jí dávají maximálně týden. K mé smůle se stěhuju...
Druhý den ráno jsem se probudila, protože nějaký ehm člověk, mi nastavil budík. Je 6:00 a já jsem vzhůru. Budu si na to hold muset zvyknout. Dnes jdu poprvé do nové školy a jsem z toho dost na nervy. Vyhrabala jsem se ze své královské postele a šla ke skříní pro šaty od Rye. Vlasy jsem si dala do obyčejného drdolu a na obličej natřela lehčí vrstvu make-upu. To by bylo. Šla jsem se dolů nasnídat a po chvíli přišel i Rye, který byl ještě napůl v kómatu. Musela jsem se nad ním zasmát. Vlasy mu trčely do všech stran a pod očima měl tmavé kruhy. ~~~ Když jsme přijeli ke škole, měla jsem žaludek jako na vodě. Rye si všiml toho, jak se tvářím a usmál se na mě stylem, kterým říká "To bude dobrý" Vystoupili jsme z auta a šli směr hlavní dveře. Už od pohledu bylo vidět že je to hodně nepříjemné místo. Cestou jsem na sobě cítila hodně pohledů, al nebrala jsem na to ohled. Došli jsme do ředitelny, Rye mu řekl kdo jsem, ředitel mi podal nějaké papíry a Rye zmizel. Zrádce. Ředitel mě vedl do třídy a já myslela, že se pozvracím. Před tabulí stála moje nová třídní učitelka. Měla krátké hnědé vlasy a brýle. Vypadala docela mile. VYPADALA! Posadila jsem se úplně dozadu a byla ráda za prázdnou lavici. ~~~ Den se vlekl děsně pomalu. Když jsem šla na poslední hodinu, přišla jsem jako jedna z posledních. Za každou cenu jsem chtěla sedět vzadu a tak mi nezbývalo nic jiného, než si přisednout k nějakému týpkovi. V klidu jsem ho ignorovala, ale on na mě prostě musel promluvit. "Ahoj. Já jsem Brad." řekl šeptem, aby nás učitel neslyšel a natáhl ke mě ruku. "Natálie Fowler." usmála jsem se a chytla ho za napřáhlou ruku. Jemně mi jí stiskl a hned zase pustil. "Fowler?" zamyslel se a já ztuhla. A je to tady. Druhý Theo. Skvělý! "Ano, mám stejné příjmení jako ten slavný Andy FOWLER z Roadtrip." řekla jsem a čekala co bude dál. "A to je jen náhoda nebo jste nějak spojení?" řekl prostě, jako kdyby nic. "Bohužel je to můj bratr." Tak to ode mě bylo hnusný. Naštěstí už to nijak nekomentoval. Když zazvonilo na konec hodiny, vystřelila jsem ze třídy jako namydlený blesk. Před školou už na mě čekal Rye a já vděčně vklouzla do auta. Už se chystal něco říct, ale já se na něj jen prosebně podívala a zavrtěla hlavou. V rádiu hrála písnička Read all about it od Emeli Sande a já zavřela oči. Ryan mě vzbudil. To už jsme jako doma jo? Pořád mi přijde hrozně divný říkat "doma" nebo "můj pokoj". Ještě jsem si hold nezvykla. Rye mi řekl, že doma nikdo není, že on musí taky odjed a jestli chci můžu jet taky. Ale mě se nechtělo a tak jsem si šla lehnout. Ani jsem se neobtěžovala se převléct. Dnes na mě toho bylo až moc. Byla jsem unavená, jako kdybych nespala týden. Hold si mě kluci neměli rozmazlovat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
