Bezbřehý sentiment

Požehnání

Proč pláčeš, dívko má, co srdce Tvé tíží?
Proč vždy tak nezdolná, dnes však na pranýři?
Šedivou depresí, zbita a zlomena,
Pod ostřím nemoci padla na kolena...

Blažení nemocní, vám patří vnitřní svět,
naději oddaní, nejde již vám dospět.
Světa zkaženosti, duševně nemocní,
Vy jste netknutelní, imunní podlostí...

Náš svět vás nechápe, směje se, pohrdá
Vy ale právě jste, hrdostí národa.
A proto děvče mé, nes hrdě soužení.
Nestyď se, za úzkost, za své požehnání...