V měsíčním údolí, v satyrů ráji,
tančí zde dryády, sloučeny v páry.
Vískají, jásají, ve stínu stromů,
Tohle je rájů ráj, nechci jít domů...
Kochám se zde jejich vlasy,
v hlavě slyše jejich hlasy,
opájen jsem slastnou harfou,
když tu náhle hlasy zvadnou.
Sedím vzpříma na osice,
okolo mě prevíti,
jsem vyděšen, hle, a sice,
jsem k osici přibitý!
ČTEŠ
Bezbřehý sentiment
PuisiNezvladatelná úzkost, neschopnost čelit životu, slabost a zmar v moderní době. Avšak i v nejhorších chvílích záblesky naděje.
