Dívka prostá, leč s archóna duší
o své skvělosti pramálo tuší.
Kymácí se jak žerdě ve větru,
neupadne, má moji důvěru.
Ve špetce úpadku, chmurná Ty hodino!
Kdybych tak mohl jen k sobě Tě přivinout.
Nad vodou drží Tě, víra v lepší zítřky,
Do hlubin nepadnout, úkol to nadlidský...
Trudná jest mysl Tvá, v tento večer jarní,
Šedivá obloha, kolem hlavy, nad ní.
Sluncem se protrhne, do roka a do dne,
Závoj ten ponurý, paprskem probodne.
Volná pak duše Tvá, svobodou čišící,
Radostí naplní, srdce všech bližních svých.
ČTEŠ
Bezbřehý sentiment
PoesíaNezvladatelná úzkost, neschopnost čelit životu, slabost a zmar v moderní době. Avšak i v nejhorších chvílích záblesky naděje.
