Bezbřehý sentiment

Vykotlaný

A dny se znovu zas míchají v divnou směs,
nevnímám hodiny, nechám se můrou vést.
Za světlem, za sluncem, které však není.
Ach běda, vábení, třebas poslední.

A pořád dokola, vzbudit se, trpěti,
Copak snad žiju já v Gorgony doupěti?
Den co den stejný je, avšak mě nebaví,
v temnotě úzkostí každý je mlhavý.

Chtěl bych se mít na co těšit.
Aby život byl už něčím.
Ne jen smítko v toku času,
samostatně nabýt spásu.