Dcera Cizinky 2

Kapitola 89: Pravda

Dvojice Nebelvírů ležela v objetí na chlapcově posteli. Po delší době se jim povedlo ukrást si pro sebe víc, jak pohou půl hodinu. Zrzel si jednou rukou pohrával s dívčinými prsty, zatímco druhou ji hladil po holém rameni. "Dneska jsem měl Ronovi chuť zlomit ruku. Co se tě má co dotýkat na odhalené kůži?" pronesl zamračeně. "Nepřestanu nosit tílka." upozornila dívka svého přítele. "A Ron to tak nemyslel. Jen mě vzal kolem ramen, Georgi. Miluje Hermionu." mávla nad tím dívka bezstarostně rukou. "Jo a očividně to vědí všichni kromě něj." uchechtl se chlapcův starší bratr. "Kdy se má vůbec vrátit tvé dvojče?" zajímala se Hope. "Záleží na tom?" Dívka se nadzvedla, přičemž se rukou opřela o jeho hrudník, jež se okamžitě začal rychleji zvedat. Milovala to. Milovala, jak na její přítomnost jeho tělo reagovalo. Milovala ten pohled, jakým se na ni díval, výraz ve tváři, jaký měl, když se kousla do rtu.

Šťastně se usmála. "Ráda bych věděla, kdy mám odejít." "Nemusíš odcházet. Nevadíš mu tu. Ani Leemu." ujistil ji a na prst si namotal pramen jejích vlasů. "Jsi si jistý? Občas se na mě dívá, jako kdyby mě chtěl zabít." ušklíbla se. "To spíš na mě." pohladil ji po tváři, načež jí věnoval dětskou pusu na nos. Brunetka se sladce uculila, přičemž přivřela oči. Po dlouhé době cítila, že je všechno zase v pořádku. Že alespoň na chvíli je klid. Tušila, že to tak dlouho nevydrží, ale prozatím se tím nezabývala. Neměla důvod. Cítila se šťastná a milovaná. Otevřela oči a s vděčností se zahleděla do očí svého přítele. Jednu svou ruku položila na jeho tvář a nechápavě zavrtěla hlavou. Za ty necelé dva roky se toho změnilo příliš. Tehdy se jej snažila nenávidět a nyní jej milovala. Konečně si dovolila uvěřit na pravou lásku. Dovolila si milovat. Byla sama sebou překvapená. Už se dál ale nechtěla bát. Nechtěla být na nic sama. Ne teď, když zjistila, o kolik je vše lehčí, když se má o koho opřít. "Copak?" zeptal se zrzek, když na něj stále zasněně hleděla. Hope se pousmála a donutila jej více sklonit hlavu. Něžně jej políbila, což jí chlapec bez jakýchkoli protestů oplatil. Jednou svou rukou stále svíral tu její, zatímco druhou si ji tisknul k sobě ještě blíž. "Hope..." vydechl, když se od sebe odtáhli. "Já..." nestihl dokončit svou myšlenku.

Dveře do pokoje chlapců sedmého ročníku se otevřely. Drobná Nebelvírka a její přítel se posadili, zatímco do místnosti pozadu vpadnulo zrzkovo dvojče, jež se něčemu smálo. "Tak jak to šlo s Hope, Freddie? Jak to vzala..." úsměv z tváře mu zmizel ve chvíli, kdy se otočil čelem ke dvojici. "Co si mi chtěl..." obrátila se brunetka na svého přítele,  načež se zarazila. "Počkat. Řekl si Freddie?" zeptala se chlapce, jež stál u dveří se svým nejlepším přítelem a tvářil se, jako kdyby právě šlápnul na minu. Dívčinou tváří se mihlo pochopení. "Frede?" Otočila se nechápavě na chlapce, v jehož náručí strávila většinu odpoledne. Chlapcovo mlčení bylo dívce dostatečnou odpovědí.

Než stačil kterýkoli z trojice chlapců jakkoli zareagovat, vyšvihla se na nohy a kolem pravého George a Leeho se protáhla na chodbu. Slyšela volání svého jména i prosby, aby zastavila. Na nic z toho ovšem nereagovala. Společenskou místností se prohnala až ke schodům, u nichž ji zrzavý chlapec konečně dohnal. Chytnul ji za zápěstí, čímž ji donutil zastavit. "Hope..." bylo to jediné, na co se zmohl. "Nesahej na mě." poručila hlasem, jež nepřipouštel žádné námitky. Možná proto ji Fred beze slova pustil. Možná to ale bylo tím, že se jí leskly oči a vypadala zlomeně, což chlapci lámalo srdce. "Řekni mi jednu jedinou věc, Frede, Georgi, nebo jak se to vlastně jmenuješ." vydechla zoufale. "Do koho jsem se to vlastně zamilovala?" zeptala se drobná brunetka, čímž všem přítomným vyrazila dech. "Hope..." "Ne, stačilo." zarazila zrzavého chlapce a dřív, než se po její tváři skutálela první slza, vyběhla schody vedoucí k dívčím ložnicím.

_______________________________________

Vím, že to někteří z vás čekali. Taky jsem vám dávala nápovědy! 🙄

💋🤗💖