Dcera Cizinky 2

Kapitola 58: První

Spánek. Často nám přináší úlevu. V některých případech spíše prohlubuje naše utrpení, naši bolest. Na to, že ji po nocích trápily noční můry, si Hope nedokázala zvyknout. Byla proto vděčná mladému Odrážeči, jež ji věčně nutil trénovat. Trénink byl pro brunetku nakonec vysvobozením a ne utrpením. Alespoň tedy většinou. "Jak dlouho ještě?" zeptala se, na cež plnou silou opálila Potlouk směrem k zrzavému chlapci. Když před dvěma týdny Zmijozel doslova převálcoval Havraspár, donutila Angelina Odrážeče, aby se scházeli častěji. "Ještě chvíli." odpověděl jí zrzek. "Potřebuju se napít!" "Dobře. Dáme pauzu." mrknul na ni chlapec a už se řítil střemhlav k zemi. Hope nad jeho machrováním protočila očima a vyrazila za ním. Jakmile přistáli na tribuně, sáhla po své láhvi vody a hltavě se napila. Po několika hodinách usilovného tréninku si už přišla vysušená.

Zrzek k ní přistoupil blíž a jakmile dopila, láhev si od ní převzal a postavil ji zpět na sedačku. Chytnul ji za ruku a lehce za ní zatahal. "Ještě?" povzdychla si dívka a rozhlédla se kolem sebe. Zbývalo tu už jen pár studentů a i ti už se zvedali k odchodu. "Blíží se bouřka." upozornila zrzka. "Stejně." kývnul chlapec k hřišti. "Jestese stihneme alespoň prolétnout. Navíc musíme uklidit míče." Měl pravdu. Prvně se rozhodli pochytat Potlouky. Společnými silami je vrátili do bedny, již po té uložili do šaten. "A teď." zazubil se na Hope chlapec, nasednul na koště a odrazil se od země. Brunetka se odmítala nechat zahanbit a tak jej následovala.

Netrvalo dlouho a tmavé mraky se ocitly nad nimi. "Georgi!" křikla dívka na svého kamaráda. Bouřky nikdy neměla v lásce. Zdály se jí jako předzvěst něčeho zlého, temného. První kapka se snesla k zemi. Následovala ji druhá. Třetí. A pak to přišlo. První hrom. Kvůli hustému dešti bylo brzy vidět sotva dva metry před sebe. Proto Hope opatrně zamířila na trávník. Jakmile přistála, rozběhla se k tribuně pro jejich věci. "Tady jsi." zasmál se zrzek, když přistál vedle ní. "Snad se nebojíš." chytnul jí rukou kolem pasu, když se ohýbala pro svou láhev. Rychle se narovnala a otočila k chlapci čelem. "Nemám z toho dobrý pocit." přiznala. "Nemusíš se bát, Hope. Jsem tu s tebou." Dívka přikývla. "Já vím." usmála se na něj. Červený svetr měla promáchaný. Začínala jí být zima. "Třeseš se." upozornil ji chlapec. "A ty se divíš?" protočila očima. "Jsem mokrá a stále prší." Chlapec natáhnul ruku k její tváři. Odhrnul jí z obličeje pramen vlasů, jež se jí uvolnil z culíku a nyní se jí lepil na kůži. "Asi bychom se měli vrátit." "Asi." přitakala dívka. Nehla se však ani o centimetr. Hleděla do očí chlapce, jež byl pro ni stále záhadou.

Zdálo se to jako včera, když jej ještě nemohla vystát. Přesto už uběhl skoro rok od Vánočního plesu, kdy věděla, že je pro ni důležitější, než si myslela. Nyní si už dokázala připustit, že pro ni znamená více, než by měl. Postupně v něm přestávala vidět toho šaška, jež si z ní neustále dělal legraci. A co víc. Časem se stal pro ni více, než jen pouhým kamarádem. Nevěděla, jestli je to dobře nebo zle. Nehodlala se tím však zabývat. Podstatné bylo, že to tak cítila. A tak, když se k ní chlapec sklonil, nebránila se. Nechala jej, aby své rty přitiskl na její. Sotva znatelně s nimi pohl. Dívka zopakovala jeho pohyb, přičemž se rukama opřela o jeho hrudník. Jedna chlapcova ruku ji hladila po tváři, zatímco druhá ji svírala v pase. Byl to její první polibek. První polibek s prvním chlapcem, ke kterému kdy cítila více, než jen pouhé přátelství.

A pak se od ní chlapec najednou o pár centimetrů odtáhnul. Hledal v jejích očích stopy po opovržení, nevoli či nesouhlasu. Nic z toho v nich však nenašel. "Já..." dostal ze sebe, než ji pustil, sehnul se pro své pití, jež leželo vedle jejího a trhavě se nadechnul. "Promiň." špitnul, než se rozběhnul z tribuny na hřiště a dívku nechal za sebou, zmatenou a promáčenou.

_______________________________________

Kdo na tohle čekal od začátku Dcery cizinky? 🤔🤔 Já! 🙋😁

💋🤗💖