Dcera Cizinky 2

Kapitola 65: Prostě na to nemysli

Kabát zapnutý až ke krku, aby se chránila před zimou, čepici nasazenou na hlavě, úsměv na rtech. Drobná brunetka právě sledovala baculatou ženu, jak domlouvá svým dvěma synům, jež se po celou dobu jejího proslovu uculovali. "Myslím to vážně!" ujišťovala své potomky. "Ještě jeden průšvih a..." Hope se smíchem zavrtěla hlavou a k trojici zrzků přistoupila. Položila ruku na rameno baculaté ženy a konejšivě se na ni usmála. "Já ti na ně dohlédnu, Molly." "Ach, to budeš hodná. Pochybuju ale, že tě dobrovolně poslechnou." povzdychla si matka sedmi dětí. Dívka vrhla varující pohled na dvojčata, jež se zrovna něčemu smála. "Nebudou mít na výběr." utrousila dívka a ženu objala. "Jsi paličatá jako tvoje matka." Drobná Nebelvírka pevně stiskla víčka k sobě. "Chybí mi." zašeptala. "Já vím." Molly ji naposledy pevně stiskla, načež pustila a hnala do vlaku. "Tak ty na nás dohlédneš jo?" zaculil se na ní zrzek od dveří. Brunetka vylezla za ním a málem zalapala po dechu, když se natáhnul za ní, aby zavřel dveře. "Nemůžu uvěřit, že zbývá už jen půl roku." vydechl zrzek. Dívka jej chytila za zápěstí. "Já taky ne." přiznala zděšeně.

Najednou se bála. Zdálo se, že jako kdyby se čas zrychlil. Plynul neskutečnou rychlostí, na nic nečekal. Blížili se osmnácté narozeniny dvojčat, pár měsíců na to měla Hope oslavit plnoletost v kouzelnickém světě, zatímco Angelina se už pomalu chystala vstoupit do světa pracujících kouzelníků. Brunetka si bez ní, dvojčat a dokonce i Leeho, nedokázala život v Bradavicích představit.

Vlak se dal pohybu, a tak se dívka otočila, aby ještě naposledy pohlédla na zrzavou ženu, jež mávala nejen svým potomkům, ale i dětem svých blízkých přátel, mezi něž patřila i Hope. "Kde máš sourozence?" zeptala se zrzka, aniž by na něj pohlédla, když jí nástupiště i s Molly zmizelo ze zorného pole. "Ginny je někde s tím svým, Ron s Harrym šly hledat Hermionu, která jim zmizela na nástupišti a Lee s Fredem hledají Angelinu, Katie a Alice." oznámil jí, a jako kdyby k ní neměl už tak dost blízko, ještě o krok k ní přistoupil. "Vypadáš vyděšeně." neptal se. Pouze to konstatoval. Drobná dívka se křivě usmála. "Ty sny... Spíš noční můry." opravila se rychle. "Vždycky se probudím s pocitem, že se dusím. Jako kdybych se už nikdy neměla nadechnout. Cítím tak strašný strach..." přiznala, když ucítila, jak si ji chlapec přitahuje k sobě a následně ji svírá v objetí. "Mám strach, Georgi. Tak strašně se bojím, že už ji nikdy neuvidím." Zrzek ji políbil do vlasů. Nic neříkal. Nedokázal si ani představitelů, čím si dívka prochází. "Nevím, co mám dělat." Chlapec od ní o krok ustoupil. Pohladil ji po tváři a povzbudivě se usmál. "Prostě na to nemysli." odpověděl prostě. "Ono se to nějak vyvrbí." chytnul jí za ruku. Hope se lehce pousmála. Jeho dotek jí uklidňoval a ona si nedokázala představit, že by se jej někdy musela vzdát.