Dcera Cizinky 2

Kapitola 96: Konec je jen nový začátek

Snídaně, rozloučení s pokojem, čas opustit Nebelvírskou věž. To všechno proběhlo až příliš rychle. Přála si zpomalit čas. Na chvíli zastavit, přemýšlet. Na druhou stranu už chtěla nasednout do vlaku a vypadnout. Potřebovala pryč stejně, jako tu potřebovala zůstat. Na jednu stranu se všechno vleklo a na tu druhou jí proplouvalo mezi prsty. Nebyla si jistá, co z toho bylo horší. "Hope, čas jít." popohnala ji Katie, když už nějakou tu chvíli stála před obrazem Buclaté dámy. "Už jdu." přitakala dívka, věnovala ženě v obraze poslední úsměv a beze slova zamířila za svou kamarádkou, jež na ní čekala na začátku chodby. Jen co k ní došla, chytila se její nabízené ruky a společně se vydaly ven z hradu.

Kufry byly na svých místech, čtveřice dívek seděla na sedačkách, koule chlupů se rozvalovala na jendom z volných míst. Občasným mňoukáním se Fix dožadoval pozornosti, jež se mu nedostávalo. Jeho majitelka a její kamarádky se utápěly ve svých myšlenkách. Tentokrát to pro ně bylo jiné, než kdykoli předtím. I přesto, že se o tom ani slovem nezmínily, cítila každá z nich. Hope hleděla z okýnka a čekala. Jakmile se dal vlak do pohybu, pohlédla na své kamarádky. S jedinou myšlenkou. Tak tady to vážně končí? "Co takhle zajít na zmrzlinu do Příčné ulice?" navrhla zničehonic Angelina. Její hlas byl plný naděje. "To bychom mohly." souhlasila Katie. "Příští týden?" "Dobrý nápad Hope." ouhlasila Alice okamžitě. Jakmile se dohodly na datumu a čase, nastalo v kupé opět tíživé ticho.

Tohle se této čtveřici nestávalo příliš často. Nebylo to tak, že by si neměly říct. Ani tak, že by si rozuměly beze slov. V hlavě měly tolik myšlenek. Bylo toho tolik, co chtěly říct. Jen nevěděly, jak začít. Zdálo se to až příliš těžké. Příliš bolestivé. Jako kdyby se jejich slova stala skutečností až poté, co by je vyřkly. A toho se bály. Bály se čelit realitě. Tomu, co bylo nevyhnutelné. Věděly, že to přijde. Nebyly na to však připraveny. Samy sebe se ptaly, zda je to možné. Zda mohly udělat něco proto, aby to bylo snazší. Na nic nepřišly a pokud přeci jen ano, nechaly si to pro sebe.

Vlak se pomali blížil k nádraží. Brunetka v dálce zahlédla nástupiště. Tehdy zavřela oči a zhluboka se nadechla. Jakmile je znovu otevřela, upřela je na svou nejstarší kamarádku. "Co budeš dělat?" chtěla vědět. "Psal mi Oliver, že u hledají do týmu jednoho Střelce..." "Angie, to je skvělé." Při onom oslovení se černovláska usmála. Hope jí tak neříkala příliš často. Kdykoli se tak stalo, věděla, že má její kamarádka strach. Že má starost o ní. "Takže zkusím ten konkurz a uvidím. Pokud to nevyjde, není to jediný tým." "To není." souhlasila Katie. Jasnovidka natáhla k Angelině ruku. Bylo na čase se rozloučit. Alespoň prozatím. Musela ji nechat jít. Musela to udělat. Jinak by se nemohla pohnout dál. Koneckonců konec je jen nový začátek. A proto vstala, a jakmile tak učinila i černovláska, objala ji. "Budeš úžasná." zašeptala tiše. Snažila se nemyslet na to, že se do Bradavic bude muset vrátit bez ní. Důležité bylo to, aby Angelina našla své místo ve světě dospělých, a aby byla šťastná. Na ničem jiném nezáleželo.

_______________________________________

Dřív jsem to nestihla 😏💞

💋🤗💖