Dcera Cizinky 2

Kapitola 95: Čas vrátit se domů

Šaty, trička, tílka, mikiny, džíny... Všechno oblečení leželo v kupičkách na její posteli připraveno k uložení do kufru, jež stále ještě ležel zavřený pod postelí. Nyní drobná brunetka klečela u nočního stolku a vyndávala z knihy a všechny drobnosti, co do něj uložila. Na hrudníku cítila chladný medailonek, na nějž už si stačila zvyknout. Zdálo se jí, jako kdyby se stal její součástí. Stoh knih položila vedle oblečení a konečně vytáhla ohromný kufr, opatřený zvětšovacím kouzlem. Jednu po druhé do něj ukládala hromádky oblečení, jež následovaly knihy, boty a samozřejmě koště. Dále na řadu přišly učebnice, školní pomůcky a několik kabelek a batohů. Po chvíli se svalila na svou, nyní už prázdnou postel, a vypustila z plic přebytečný vzduch. Tohle bylo vždycky těžké. Sbalit si a opustit to tu. Tento rok se to ovšem zdálo téměř nemožné.

V kraťasech, tílku se silnými ramínky a zadní částí delší, že sahala téměř do poloviny dívčiných stehen, si dveří obula černé botky na vysokém, širokém podpatku. Jakmile vyšla z pokoje, dolehla k ní hlasitá hudba. Nebylo divu. Poslední večer si hodlali Nebelvíři užít plnými doušky. Na nějaké loučení neměla však jasnovidka ani v nejmenším náladu. Proto se propletla mezi svými přiopilými spolužáky a vyšla z Nebelvírské společenské místnosti na chodbu. "Kam chceš teď jít, Freddie?" zaslechla známý hlas. Rychle zmizela za nejbližší roh. Zvědavost jí však nedala, a tak se přitiskla ke stěně a nastražila uši. "Na Astronomickou věž." "Doufáš, že tam bude?" "Já to vím." "Nemyslím, že by tam dneska šla." zapochyboval jeden z chlapců. "Kolikrát si tam čekal hodiny a ona nepřišla." Druhý chlapec si povzdychnul. Ozvala se rána, jak frustrovaně udeřil rukou do zdi. Hope se tvrdě kousnula do rtu. "Ještě aby jo. Pořád se mi vyhýbá." "Dej ji čas." "A k čemu to jako bude? Nedokáže se na mě ani podívat. Když jsme na sebe náhodou narazili ve společenské místnosti, utekla." dostal ze sebe chlapec na jeden nádech. Tehdy se dívka odrazila rukama od zdi a zamířila chodbou ke schodům.

V hlavě jí neustále zněla chlapcova slova. Trápilo jej to. Stejně jako ji. Přesto se nedokázala přemoci, jít za ním a ukončit to. Jednou pro vždy. Stačilo by pár slov a vše by bylo přesně tak, jak si přála. Něco jí však říkalo, aby to nedělala. To se ozývala její hrdost. Byla uražená, že jí lhal. Ponížená, protože si toho nikdy nevšimla. Ani jedinkrát nepojala podezření. Zamilovala se do něj přesto, že neměla ponětí, kdo to je. A to ji Trápilo nejvíce.

Ať šla kamkoli, všechno jí jej připomínalo. Nakonec by ten konec školního roku mohl být přeci jen k něčemu dobrý. Mohla si vše utřídit v hlavě. Pokusit se zapomenout nehledě na to, jak moc těžké by to mohlo být. Vrátit se do starých kolejí. Dokázala bez dvojčat žít dřív, tak proč by to neměla zvládnout teď? Proč se to nynější zdálo tak obtížné? Odpověď na své otázky měla na dosah ruky. Stačilo si to jen přiznat a odpovědět. Příliš se však bála. Neuvědomila si to, ale v tu chvíli se vrátila zpátky na začátek. Znovu se začala bát lásky. Toho, že až by to překonala, mohla by se do někoho znovu zamilovat. Bála se, pustit si někoho až příliš k sobě. Přes všechno čím si prošla, byla zase zpátky. Měla před sebou dlouho cestu, jež už jendou basolvovala a nyní se jí bála ještě víc. Přesto všechno se rozhodla vrátit do Nebelvírské věže, zalehnout do postele a počkat, až přijde ráno a s ním i čas vrátit se domů.

_______________________________________

Omlouvám se za čekání, ale jsem trochu nachlazená 🤒🤧 Takže jsem unavená a do ničeho se mi nechce 😏

Každopádně se dneska hodlám dokopat k minimálně jedné kapitole. 😉

Určitě mi dejte do komentářů vědět, co si o této části myslíte 😊

(5 kapitol)

💋🤗💖