Dcera Cizinky 2

Kapitola 88: Zastavit čas

Zrzavý chlapec vyšel poslední schody a stanul na vrcholu Astronomické věže. Na jejím okraji seděla drobná dívka. Vypadala zamyšleně, vzdáleně. Jako kdyby byla mimo samu sebe. Ztracená někde daleko v místech, na něž za ní chlapec nemohl. Zůstal stát na místě. Nic neříkal. Pouze čekal. Prohlížel si její tvář, jež v oněch chvílích vypadala starší než obvykle. Utápěla se ve svých myšlenkách, nechala svou fantizii, aby ji unášela tak daleko, jak jen to šlo. Nikdy tam však nemohla zůstat tak dlouho, jak by si přála. Události poslední doby jí nedaly pokoj. Ani na chvíli jí nedopřály klid.

Zrzek se zamračil při pohledu na černý, krátký top a růžovočervenou sukénku. Muselo jí být chladno. Neřekl proti tomu jediného slova. Věděl, že by jí tím vytrhnul z jejích myšlenek. Zbytečně by ji polekal a to nechtěl. Potřebovala si to v hlavě utřídit. Konec školního roku se blížil. Zabývaly necelé dva měsíce. Studenti začínali pomalu panikařit. Hope nebyla výjimkou. Nebála se ani tak zkoušek, jako konce samotného. Chvíle, kdy bude muset svým přátelům dát sbohem. To ale nebylo to jedné, co ji děsilo. V Bradavicích se cítila v bezpečí. Doma na ní čekal opravdový svět. Jako kdyby tohle všechno byl jen sen a po vystoupení z vlaku teprve začala čelit realitě. Bála se. A právem. Tam venku na ně čekali hrůz, jímž by nechtěl čelit ani nějaký otrlý kouzelník. A oni byli stále jen děti. Děti, jež se ještě učily, co to znamená být dospělí. Hope i ostatní byli zvyklý, že jim vždy někdo stojí za zády, a když se jim něco náhodou vymkne, tak zakročí.

Oříškové oči se schovaly před světem za chvějícími se víčky. Drobná Nebelvírka pozvedla hlavu vzhůru a z plic vydechla přebytečný vzduch. Její tvář polil klidný, spokojený výraz, jež na její tváři v poslední době nebyl obvyklý. Příliš si k srdci brala všechny ty hrůzy, o nichž všechny informoval Denní věštec. Zrzavý chlapec by tak rád věděl, na co v onu chvíli myslela. Přál si, aby takhle vypadala už pořád. Netušil, že jí hlavou v podobě vidin běží vzpomínky, na jejich společné chvíle. Na chvíle, které si ukradly jen pro sebe. Bylo čím dál těžší najít si chvilku času, kdy mohli být spolu sami. Proto za ní zrzavý chlapec chodil na Astronomickou věž tak často, jak jen se mu podařilo utéct jeho dvojčeti a nejlepšímu kamarádovi. A že to nebylo nijak snadné...

Té noci spolu vůbec nemluvili. Možná to bylo tím, že ani jeden z nich neměl co říct. A nebo také tím, že než se dívčino vědomí stačilo vrátit do přítomnosti, Nebelvír odešel. Měl pocit, že tam byl tak nějak na víc. Drobná jasnovidka by to nikdy nahlas nepřiznala, ale bylo tomu tak. Té noci si až zoufale přála být sama.
Měla pocit, že jí vše protéká mezi prsty. Přála si zastavit čas. Zhluboka se nadechnout a mít možnost si před očima přehrát vše, co jí trápilo znovu a znovu. Věděla, že by to klidně udělat mohla. Problém byl ovšem v tom, že čas kolem ní by běžel dál. To ona by se zastavila na místě a zůstala stát. Možná jen na pět minut. Možná navždy. Možná by už nikdy nenašla cestu zpět do přítomnosti. Zůstala ztracená mezi budoucností a přítomnosti bez možnosti návratu. Tohle rozhodně nebyla budoucnost, o níž by měl kdokoli stát...

_______________________________________

Řekla bych, že Hope není jediná... Asi každý z nás by čas od času chtěl zastavit čas. 🙄⏰

💋🤗💖