Dcera Cizinky 2

Kapitola 59: Dvojčata

Mávnutím hůlky se usušila. Rychle ze sebe stáhnulu červený svetr, tílko i černé legíny. Nasoukala se do potrhaných džín, přes hlavu si přetáhla triko s dlouhým rukávem, teplý, dlouhý, šedý svetr a ještě na sebe natáhla vestu. Musela uznat, že nebyl dobrý nápad zůstávat tak dlouho na dešti. Až příliš snadno prochladla. Obula si nízké kozačky, vyměnila svému kocourkovi vodu a seběhla do Společenské místnosti své koleje. "Neviděl jste někdo jedno z dvojčat?" zeptala se trojice přátel, jež seděla u krbu a hrála řachavého Petra. "Ne. Jeden ležel ještě před půl hodinou na ošetřovně a druhého jsem od oběda neviděl." odpověděl jí zrzavý chlapec. "Díky, Rone." s tím odklopila obraz Buclaté dámy. "Nebyl náhodou s tebou?" Na to už dívka neodpověděla.

Nyní věděla přesně, kam by měla jít. Potichu otevřela dveře vedoucí na ošetřovnu a zamířila k lůžku, jež měl ležel zraněný Nebelvírský Odrážeč. A skutečně. Byl tam. Oba dva tam byli. Jeden ležel na lůžku a spal. Druhý zrzek seděl na židli vedle něj, hlavu položenou na lůžku, podepřenou rukama. "Myslela jsme si, že budeš tady." promluvila tiše. Nechtěla vzbudit spícího chlapce. Zrzek zvednul hlavu. Do očí jí však nepohlédl. "Hope..." "Nech to být." mávla rukou. "Pojďme se projít." navrhla. Překvapeně se na ní podíval. Nevěřil vlastním uším. Pomalu přikývl. Brunetka k němu natáhla ruku, jíž přijal a postavil se na nohy. Naposledy pohlédl na svého bratra, jako kdyby se chtěl ujistit, že nikam nezmizí a pak už se s dívkou vydal na toulku hradem.

"Jak si věděla, kde mě najdeš?" zeptal se chlapec do ticha, jež kolem vládlo. "Ron řekl, že je Fred pořád na ošetřovně. Kde jinde bys tedy byl?" zeptala se s úsměvem. Chlapec rozvážně pokýval hlavou. "Myslela jsem, že ho dneska pustí." "Jo, po obědě. Jenže ten pitomec vyskočil z postele už ráno a podle madam Pomfreyové si hnul s ramenem, což by se nemělo stát, kdyby už byl jakžtakž v pořádku." "Nechala si ho na pozorování." pochopila Hope. "Jo. Pokud nic nevyvede, zítra už přijde na snídani." "Zase budete nerozlučná dvojka." ušklíbla se. "Žárlíš?" povytáhnul chlapec obočí. Hope s vážnou tváří zavrtěla hlavou. "Je pravda, že jsou chvíle, kdy vám závidím. Tobě a všem tvým sourozencům. Taky Harrymu s Heather." povzdychla si. "Být jedináčkem je hodně osamělý život." "Ty ale nejsi sama." namítnul zrzek a natáhnul k ní ruku. Na poslední chvíli si to však rozumněl a stáhnul ji zpět. "Ale ano. Jsem." přistoupila k jednomj z oken. "Tohle všechno..." rozhodila rukama. "Je šílené. Když jsem sem jela poprvé, strašně jsem se bála. Neznala jsem nikoho ze svého ročníku. Tak moc jsem... Myslela jsem si, že nezapadnu." zavrtěla sama nad sebou hlavou. "Přesto, jak to dopadlo, jsem so vždycky přála sourozence. Člověka, který by tu pro mě byl kdykoli, kdy ho budu potřebovat." "Mít dvojče má i vše nevýhody, Hope. Přiznám na rovinu, že jsem na svém bratrovi závislý." "A právě o to jde ne? Vždyť on je zase závislý na tobě. Jste tu pro sebe, ať se stane cokoli." Zrzek zamručel a zezadu ji objal. "Jsem tu i pro tebe, ať se stane cokoli, vždy tu budu. Dokud si to budeš přát." zašeptal jí do ucha. Bradou se opřel o její hlavu, zatímco ona si své ruce položila na jeho. Víc už neřekli. Prostě tam jen tak stáli a vychutnávali si tu chvíli, kdy si byli blíž, než kdykoli předtím.

_______________________________________

Vím, že spousta z vás píše nějaký příběh nebo minimálně psát zkoušela. 🖋️🖥️

A tak mě napadlo, jestli by někdo neměl zájem napsat něco ve spolupráci se mnou. Vždycky jsem to chtěla zkusit! 😁💖

💋🤗💖