"Dobrý den pane Min. Byl bych rád kdyby jste se zastavil v naší firmě. Potřebovali bychom trochu pomoct s rozšifrováním kódu." To je tento týden už po druhé. "Fajn." Odpověděl jsem jednoslovně a típl hovor. Oblekl jsem si černé kalhoty, černé tričko, mikinku stejné barvy a roušku s čepicí. Do tašky jsem si vzal notebook, mobil a klíče. Nazul jsme si boty, pro jistotu nastavil alarm, detekci pohybu v bytě a zabouchl dveře. Jelikož nemohu řídit auto musím jít pěšky. Jsem velmi líný, ale představa, že bych jel taxíkem. Tím pádem dopravním prostředkem, ve kterém už sedělo několikset lidí, raději půjdu pěšky. Došel jsem až do firmy. Před posledními dveřmi v posledním patře na mně čekal pán, který mi dal na stůl v místnosti notebook s příslušným zašifrovaním. Bez jediného slova odešel pryč. Po půl hodině už jsem měl tu primitivnost rozšifrovanou. Takže jsem zavolala, aby přisel. Do místnosti vešel pán, který mi to tu otevíral toho velmi dobře znám a pak i jiný, který v ruce držel kávu. "Mám to hotové. Tady vidíte rozšiřovaný text. Vše jsem vám to z tohoto mého notebooku poslal na váš." Řekl jsem. Jenže pak mě ten neznámí kluk chtěl obejmout, poplácat po zádech, či jakkoli jinak na mě sáhnout. Okamžitě jsem ucukl a on mi vylil kafe do notebooku. Okamžitě jsem svůj notebook zaklapl, dal do tašky a šel pryč. Bez jediného slova jsem prostě zmizel.
Neznáme číslo : kde jsi? - Namjoon -
Já: V práci.
Namjoon: fajn.
Já: Potřeboval bych peníze na nový notebook.
Namjoon: Dobře zítra si pro ně ke mě přijď.
Já: Ale se starým poručníkem jsem měl jinou dohodu.
Namjoon: Ale teď jsem tady já.
Já: fajn.
Namjoon: Nepotřebuješ mou adresu?
Já: Zas tak blbý nejsem. Vím přesně, kde bydlíš.
Namjoon: Tak zítra.
ČTEŠ
Don't touch me
Fiksi PenggemarAž moc chytrý chlapec, který si zaslouží někoho, kdo jej pochopí a přijme takového jaký je. Min Yoongi, chlapec, který se v tomto příběhu, zamiluje do vysoce postaveného může, ale lásku k němu si za žádnou cenu nebude chtít připustit. Proč se tento...
