Don't touch me

37.

Boty si vezmu do jedné ruky a tašku do druhé. Boty položí na doporučené místo vysokým chlapcem. Napřímím se a připadám si hrozně malince vedle toho dlouhána. Začnu se okolo sebe rozhlížet a všímat zařízení. Chodba byla staromódní. Vymalována byla sněhově bílou barvou, které by rozhodně v některých místech prospěla menší úprava. Podlaha byla dřevěná a trochu i rozvrzaná. Můj zrak však zaujmul krásný obraz, který bych zařadil do období baroka z 17. století. Soudě podle rysů obrazu, zakonponovaní barev a celkového zhotovení. Teď jsem si uvědomil, jak dlouho jsem se nad obrazem zasekl.
Bez jediného slova jsem tedy přišel k dlouhánovi, který na mě jistě už nějakou dobu koukal. Přivedl mě za mým šéfem, který se na mě nevěřícně podíval. "Já snad nevěřím svým očím, co tady děláš Yoongi?" Sepnul ruce a široce se usmíval. "Moc rád tě vidím, ale odhaduji, že to není jen přátelská návštěva." Podezřívavě se na mě podíval a já jemně pokýval hlavou. "Potřeboval bych u vás přespat. Samozřejmě by se jednalo jen o chvilkovou záležitost nanejvíš dva dny." Řekl jsem narovinu a čekal na jeho verdikt. "Ale samozřejmě, že můžeš. Místa tu je dost a mě ani synovci to jistě vadit nebude." Svůj úsměv ještě rozšířil, přičemž mě přesvědčil o nemožné, jelikož jsem si říkal, že jeho úsměv už více rozšířit nelze. "Line, odveď Yoongiho do ložnice pro hosty." Rozkázal můj šéf a já se otočil na černovláska. Ten se bezeslova rozešel a já jej následoval. "Děláte vynikající sushi." Řekl jsem jen tak zběžně, aby řeč nestála. "Huh?" Překvapeně se na mě koukl. "Uhm pan Haruno mi do práce přinesl jednou oběd, sushi. Říkal, že bylo od jeho synovce, tak předpokládám, že bylo od vás, Line." Na jazyku jsem si pohrál s vyslovením jeho jména. "Tykej mi, Yoongi." Řekl s lehkým úsměvem. "Dobře, Line."