Don't touch me

36.

V ruce svírajic tašku jsem se nakonec vydal za ním.. Nevěděl jsem, co mu řeknu ani, jak mu to vysvětlím, ale pokusím se mého šéfa přesvědčit, aby mě u sebe chvilku nechal. Byl to totiž v této chvíli můj nejbližší přítel.
Rozešel jsem se tedy směrem jeho dům. Byl ode mě kousek, což mi i vyhovovalo, alespoň jsem nemusel přemýšlet nad tím, co se všechno v bytě v mé nezpůsobilosti dělo. Stále jsem si prsty jezdil po vlhké dlani levé ruky a čas od času k sobě pevně sevřel víčka. Potřeboval jsem se uklidnit a tak jsem se snažil přes roušku přijmout, co největší objem vzduchu. Když jsem uviděl ten velký dům vítězoslavně jsem přidal do kroku, abych tam byl, co nejdřív to šlo.
Nádech, výdech..

Konečně jsem se odhodlal zazvonit na zvonek, nad kterým bylo velmi zřetelně napsáno jméno mého šéfa. Ten nápis mě nějakým způsoben zaujal. Bříšky prstů jsem přejíždel po každém z mosazných, vyvýšených písmenek. "Akio Haruno." Zašeptal jsem tiše jméno mého šéfa. Akorát když jsem stáhl ruku k sobě, otevřeli se dveře, ale nestál v nich můj šéf. "Dobrý den, jdu za panem Haruno."
"Dobrý den." Řekl ten hluboký hlas patřící o dvě hlavy vyššímu muži s vlasy černějšími než noc, která pohltila dnešní oblohu. Očima jsem tedy jel od jeho úsměvně stařeckých kostičkovaných papuček, přes volné šedivé tepláky, k volnému vytahanému, černému, u spodních lemů potrhanému tričku, přes krk až k jeho tváři, kde tomu vévodila ospalá grimasa. Mým odhadem mu mohlo být okolo 25. "Dobře pojď dál, strýc je ještě vzhůru." Tiše jsem poděkoval položil tašku na práh a začal si sundávat boty.