Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

1. Malý vtípek, tati

„Nejsem si jistá Grante, jak zareaguje,” zamyšleně svraštím obočí a sleduju svůj a bratrův odraz v zrcadle. Sedím zrovna na židli, mám přikázáno se nehýbat a moje dvojče mě nůžkami zbavuje drahocenných blonďatých vlasů. V tomhle okamžiku máme úplně stejné oblečení a už i délkově vlasy budou. Kdo dostal tak praštěný nápad? Samozřejmě že moje druhé já! Nechápu, jak zrovna my můžeme být dvojčata. On často vymýšlí praštěné nápady, ve škole je za hvězdu a bývá dost společenský, kdežto já......se spíše považuju za šedou myš. Raději se vyhýbám přílišné pozornosti a často si čtu.

„Při nejhorším nám dá týdenního zaracha na notebook a televizi,” ušklíbne se Grant, mrkne po mně křišťálově modrýma očima totožné s mýma a šmikne jeden z posledních pramenů.

„Jasně a taky nám zakáže vycházet ven, večerky budou v sedm večer a o víkendech nás vezme za tetou Bethany, aby nám dala půldenní kázání, jak se správně chovat, to už tady všechno bylo, nevzpomínáš si snad?” povytáhnu obočí. Bohužel pro tátu je Grant takové to divočejší dítě a musí vymýšlet samé vtípky a konzultace s tetou už na něj dávno neplatí, ale táta se stále nevzdává. Teta Bethany s námi pár let bydlela do doby, než si našla nové bydlení. Chudák, přišla v mládí o bratra a její jediná žijící příbuzná tetička zemřela před necelými třemi roky, takže žije sama. Doteď ale nechápu, proč si nenašla chlapa, když už jí je dvaatřicet.

„Tentokrát ne ségra, věř mi. Ten to vezme i s humorem,” odhalí své bílé zuby v úsměvu bratr, nakonec mi vlasy po krk učeše a uznale pokýve hlavou, jak dobrou udělal práci. „Navíc....stejně si je pak jen pouhou myšlenkou prodloužíš, jak tě znám,” následně dodá.

„To je fakt,” zazubím se. Ptáte se, jak je to možné? Vlastně to sama nechápu, asi před rokem se nám s bratrem objevily....jak to říct....nadpřirozené schopnosti? Jo, to nejspíš bude ono. Prve jsme z toho zůstali v šoku, ale, aniž bychom to řekli tátovi, jsme to v pořádku trénovali, až z toho vzniklo, že ovládám led, oheň a prodlužování a barvu vlasů a bratr vodu, zemi a vzduch. Proč jsem vlastně ještě ani jednou nezmínila mámu? Tatínek nám vykládal, že zemřela těsně po porodu, jelikož nastaly veliké komplikace a lékaři ji nedokázali zachránit, ale něco se mi na tom nezdá. Přijde mi totiž, že nám něco tají a občas se mi někdy zdá o hlasu, který se podobá tomu našemu,  jak mi zpívá ukolébavku. Jako kdyby maminka s námi chvilinku žila a my s bratrem byla ještě novorozeňata a máme na ni vzpomínky.

„Hej, Alex, vnímáš?” zaluskala mi Grantova ruka přímo před obličejem.

„Cože?” poplašeně sebou trhnu.

„Co se děje?” blonďák starostlivě nakrčil obočí, otočil mě i se židlí směrem k sobě a čupnul si přede mne.

„Jen jsem vzpomínala na maminku a jak se mi ta celá její smrt nezdá,” smutně se usměju a sklopím zrak ke svým rukám.

„Kate, je nám už šestnáct, jaktože tě to ještě nepřešlo? Nic v tom jiného nehledej, víš, jak jsou často porody dvojčat komplikované,” vzal mě za ruce, zatímco jsem na něj překvapeně zamrkala. Použil totiž mé prostřední jméno a to se stává zřídkakdy.

„Já vím, ale jak vysvětlíš ten nádherný hlas, co mi zpívá ukolébavku? Je tak jemný a podobný těm našim,” zamumlám. Na to, jak jsme docela povahově rozdílní, jsme si moc blízcí a vždy držíme při sobě. Tak pevný sourozenecký vztah by nám záviděl kde kdo.

„Jenom si to namlouváš,” řekl jemně. „Už to pro jednou navždy pusť z hlavy a pojď se bavit,” poté mi se šibalským úsměvem cvrnknul do nosu.

„No dobře,” snažím se přesvědčivě přitakat, on kývne, oba vstaneme a začneme po sobě v rychlosti uklízet, protože má táta přijít každou chvilku z práce a my nechceme, aby hned přišel na naši lumpárnu. A to ho mame v plánu ještě trochu poškádlit.