Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

22. Život nekončí

„Sešli jsme se zde, abychom uctili památku dobrého a spolehlivého přítele Visiona a Sama Wilsona a obětavého syna, bratra i kamaráda Granta Alexandra Rogerse,” farář se odmlčel, aby pak mohl pokračovat dál.

V sále, ve kterém jsme se nacházeli, se sešli snad všichni. Včetně Shieldu. Každý měl na sobě něco černého a v ruce věnce či smuteční kytice. Já samotná seděla v černých šatech s tenkými ramínky po půli stehen plus černé střevíce na podpatku. V ruce jsem žmoulala Grantovu oblíbenou malou sošku Ježíše Krista, který ho měl celou dobu ochraňovat. Evidentně to ale nezabralo. Nepřítomně hledím na tři rakve, jednu bílou, dvě černé, a v hlavě si přehrávám vzpomínku, kdy mi o té sošce řekl.

***
„Co že to je?” blonďatá asi desetiletá Alex nakrčí zamyšleně obočí a bedlivě zkoumá sádrovou věcičku, co jí právě dočasně svěřilo její dvojče.

„Napodobenina Ježíše Krista, Kate. Je to pěkná soška,” poučuje ji Grant.

„Připomíná mi to smrt Ježíše,” svěří se bratrovi.

„Ale jdi ty trumpetko, ten mě má naopak ochraňovat před smrtí, tudíž budu nesmrtelný,” zazubí se blonďáček.

„Vážně?” pochybovačně na něj upře svůj průzračně modrý zrak dcera Steva Rogerse.

„Určitě. Ale neboj, přemluvím ho, aby ochraňoval i tebe a budeme oba nesmrtelní.”

***

Kdybych tenkrát věděla, že to je nesmysl a tak naivně mu nevěřila. Byla bych pak opatrnější a ostražitější.

„Bojovali za nás za všechny. Nasazovali svůj krk, aby zachránili ten náš. Padli ve válce, aby ji zastavili. Dopřejme jim minutu ticha,” vložil se do mého přemýšlení farářův hlas.

A tak nastalo ticho, že by jste slyšeli špendlík spadnout na zem. To mě pohltila další vzpomínka na mého milovaného bratra.

***

„Při nejhorším nám dá týdenního zaracha na notebook a televizi,” ušklíbne se Grant, mrkne po mně křišťálově modrýma očima totožné s mýma a šmikne jeden z posledních pramenů.

„Jasně a taky nám zakáže vycházet ven, večerky budou v sedm večer a o víkendech nás vezme za tetou Bethany, aby nám dala půldenní kázání, jak se správně chovat, to už tady všechno bylo, nevzpomínáš si snad?” povytáhnu obočí.

„Tentokrát ne ségra, věř mi. Ten to vezme i s humorem,” odhalí své bílé zuby v úsměvu bratr, nakonec mi vlasy po krk učeše a uznale pokýve hlavou, jak dobrou udělal práci. „Navíc....stejně si je pak jen pouhou myšlenkou prodloužíš, jak tě znám,” následně dodá.

***

Tu jeho vlastnost, že nikdy neměl strach z reakce táty nebo se snažil vždycky situaci odlehčit, jsem docela záviděla. Mezitím, co jsem byla podělaná strachy, on si v klídku pískal nebo četl. Prostě flegmouš.

V tom ucítím pevný stisk na rameni. Váhavě se podívám po majiteli ruky a překvapeně zamrkám. Bucky se smutně usměje a povzbudivě mrkne. Asi si musel všimnout, že jsem poněkud mimo, farář už totiž dořečnil a zmizel a sálem se rozlehla státní hymna. Všichni na povel vstali, včetně mě díky mému příteli.

Ti tři si tu hymnu zasloužili. Jednak bojovali za Zemi a zabránili obrovské válce mezi Zemí. Už jsem to nevydržela. Hráz okamžitě přetekla a já během sekundy měla promočené tváře od slz. Potichnu popotáhnu, ale i tak to přitáhlo pozornost třech zraků různých odstínů modré a zelené.