Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

4. Schopnosti

Já vím, že trucování je jedna ze záporných vlastností člověka, ale nemohu si pomoci. Pro mě je přímo neodpustitelné zatajování, kdo vlastně máma byla a jak žijeme celých šestnáct let v klamu. Kdo by taky nebyl naštvaný? No, možná někdo nebyl, ale já jsem já a sebe nezměním. Tedy, alespoň myslím, protože jinak bych byla tou nejhorší dcerou, co táta mohl mít.

Je asi jedna hodina v noci, bratr, který se sem nakonec dobyl, teď poklidně spal, jen já seděla na posteli se skrčenými nohami pod přikrývkou, byla opřena o zeď a s mírně pootočenou hlavou sledovala v té temnotě skrz zavřené okno jediný zářivě svítící bod. Měsíc. A k tomu samozřejmě hvězdy, ale on svítil tak jasně, že jsem je ani moc nevnímala. Dokázal mě pomalu uklidňovat z toho rozhořčení a šoku, co jsem za dnešek prožila. A že toho nebylo málo.

Z toho podivného tranzu, co mi způsoboval měsíc, mě vyrušil nepatrný zvuk, který se ozýval z kuchyně. Trhnu hlavou směrem ke dveřím a skrz škvírku pod nimi vidím, že někdo rozsvítil. Většinou ten zvědavější byl bratr, avšak tentokrát zvědavost přepadla mě, proto se vyhrabu s přikrývky, vstanu z postele a docupitám k tomu velkému obdélníku s klikou. Zaváhám. Co když to je táta, který taky nemůže spát a tak se šel třeba napít? Ještě bych nesnesla rozhovor s ním. No jo, ale kdo jiný by tam teď byl, že?

Už jsem se otáčela, že půjdu k posteli, když v tom se dveře pohnuly. Leknutím potichu vypísknu a dám se do pozoru, kdybych měla náhodou tu čest se zlodějem. Kliku jsem spatřila dole, jak ji někdo stlačil a dřevěná deska se pomalu sunula směrem ke mně, přičemž světlo, co šlo z kuchyně, přímo ozářilo můj a bratrův pokoj. Strachy jsem ani nedutala, jen mé oči hypnotizovaly místo, kde se co nejdříve měl ukázat narušitel nočního klidu.

„Alex?” zašeptala osoba a konečně vešla přes otevřené dveře.

„Teto Bethany! Co tady děláš?!” potichu vyjeknu a zůstanu stát jak solný sloup, když ji poznám.

„Potřebuju se skrýt. Jde po mně...ehm...bývalý přítel,” vcelku rychle zaimprovizovala, aby mi neřekla pravý důvod její neočekáváné noční návštěvy.

„Počkej,” syknu, zavřu rychle za ní dveře a nabídnu jí, aby si sedla na postel, což taky hned podnikla, protože vypadala moc vyčerpaně. „Už můžeš.”

„Nechci, aby mě našli!” celkem panicky šeptla.

„Neříkala jsi před chvilkou, že se schováváš jen před jedním?” povytáhnu obočí. Potřebovala jsem ji přistihnout při lži, protože chci, aby se mnou jednala narovinu.

„Eh....teda.... on aby mě nenašel!” tiše vysoukala ze sebe.

„Klid teto. My už všechno víme, zavítal k nám Fury a tak tátovi nezbývalo nic jiného, než nám říct celou pravdu,” pobaveně mi cukne v koutcích.

„C..co...cože? On tady.....no do prdele!” tetě to rázem všechno došlo, v mžiku se vyšvihla na nohy a už byla u dveří.

„Počkej, kam ženeš?” překvapeně k ní přiběhnu, ale najednou se dveře prudce otevřely, světlo se u nás rozžnulo, až jsem se divila, že to bratra nevzbudilo a na scéně se objevil Kapitán Amerika.

Bethany ani nezaváhala, přiskočila za mě, obejmula rukou můj krk a cosi ostrého k němu přiložila. Vyděšeně zalapu po dechu.

„Bethany, klid! Nic nedělej, všechno bude dobré!” rázně a pomalu promluvil táta a přitom ještě pevněji sevřel svůj bílo-modro-červený štít. Děsem se ani nezmohu na jediný pohyb, jen zrychleně dýchám a mám vykulené oči na tátu.

„Všechno jsi to na mě ušil, že?! Celých šestnáct let si hraješ na kamaráda, aby jsi získal mou důvěru a nakonec na mě zavoláš Shield!” vyprskne teta, přitom mi tu ostrou věc víc přitlačí ke kůži, že vystrašeně polknu.