Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

13. Thor a jeho přivítání do jetu

Seděla jsem na sedadle quinjetu, v rukách žmoulala hrníček s teplým kakaem a nepřítomně jsem do něj hleděla. Bývala bych se sama nad sebou zasmála, jak to vypadám, ale momentálně mi do smíchu nebylo. Letíme směr Wakanda a Bucky leží zraněný na lůžku. Kvůli komu?? Samozřejmě že kvůli mně. Nebýt mé zbrklosti, neležel by tam. A zrovna by mi netekla krev z paže, ale to je vedlejší, nejspíš mě stihl seknout ten kočičák Batman. Přijde mi, že se všechno hroutí před mýma očima. Bratr unesený, tři posedlí telepatem, Bucky ve vážném stavu....zapomněla jsem zmínit, že nepřátelé získali Kámen reality. Kdo ví, jestli bratr vůbec žije. Proč nemáme ani jednu stopu???

„Jsi v pořádku?” vytrhl mě ze sebelitování hlas doktora Strange.

Obejmu si paže, abych zamaskovala tu trochu krve a vzhédnu k němu.

„Jo, nejspíš jo, jen....” zaseknu se. Proč bych mu měla vyklopit, co mi zatěžuje hlavu?

„Jen?” pobídne mě a přisedne si vedle mě.

„Oni z bratra získali Kámen reality,” narychlo vymyslím jinačí odpověď.

„Ano, to víme. Ale tvou mysl tíží něco jiného....něco hlubšího,” zadívá se na mě.

„Můj bratr.....,” zhluboka se nadechnu, „nevíme, jestli vůbec žije,” přikryju si dlaněmi obličej.

„Tvůj bratr stále žije. Cítím to,” položil mi ruku na rameno. Tentokrát žádné jiskření. To se stalo pouze u Buckyho. Co to teda znamenalo??

„Cítíte?? Jak to můžete....cítit?” nakrčím obočí.

„Jsem čaroděj a střežím Kámen času. Lepší vysvětlení nemám,” uchechtl se, ruku stáhl a zamyšleně se zamračil. „Poslyš, to je tvá krev nebo nepřátel?”

„Ehm....nepřátel,” zamumlám, když poukáže na krvavou paži. Chytl mě za bradu a dopodrobna zkoumal můj obličej.

„Jsi bledá, teče ti po čele ledový pot a zornice máš rozšířené kvůli bolesti. Zůstaň tady, ošetřím ti to,” nakázal mi, stáhl ruku a odskočil si. Po minutě mi už nastřihával tričko, dezinfikoval okolí rány a pečlivě zavázal.

„Máš štěstí, že to není na šití,” pokáral mě, uklidil lékarničku a všechny věci kolem a znovu si ke mně sedl.

„Vy jste....lékař?” zaskočeně se zeptám.

„Býval jsem neurochirurg. To bylo těsně před tím, než jsem se vydal na tuhle bláznivou cestou čarodějnictví,” mávl rukou.

„Moje maminka taky bývala lékařkou. Na chirurgii,” mírně se pousměji, když si na ni vzpomenu.

„Mrzí mě, co se ti v životě stalo, ale věř mi, že už to bude jen a jen lepší,” pohladil mě po vlasech, vstal a šel zkontrolovat Buckyho.

„Děkuju,” špitnu, „ale mámu mi to nevrátí.”

„Začalo se nějak rychle stmívat, nemyslíte?” houkl z řídícího kokpidu táta.

„Taky se mi zdá. Hlásili špatné počasí?” ozval se Stephan.

„Neměli by,” dostala se mu odpověď. V tom se po nebi kolem nás začaly klikatit blesky a cosi se zaduněním přistálo na střeše našeho quinjetu.

„K sakru,” zaklel Strange, připravil si červený plášť a přešel k zadním sklápecím dveřím. Jenže ty se najednou s trhnutím otevřely, doktora kamsi odhodily po quinjetu, něco mě čaplo a s mým výkřikem se vydalo ven.

„Alex!!!” ještě jsem stihla zaslechnout, než jsme ztratili z očí dopravní prostředek.

To cosi s námi přistálo na výstupek jakési skály blízko lesa.