Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

8. Skoro odhalená pravda od Wandy a Alexina vidina

"Natasho, ty si nevzpomínáš, že jsi unesla Granta? A potom ho odvezla na neznámé místo?" brunetka naklonila na stranu hlavu a spojila si ruce na stole. Její obvykle hnědé oči pomalu nabíraly šarlatovou barvu, jak se dostávala hlouběji a hlouběji do zrzčiných vzpomínek.

"Nevzpomínám. Řekla jsem to už pětkrát," agentka stiskla k sobě oční víčka a zase je otevřela. Na rukách jí seděly bezpečnostní pouta a seděla na tvrdé nepohodlné židli. Do vyslýchací místnosti ji vzali téměř okamžitě, kde už s Wandou mluvily bezmála 2 hodiny.

"To je zajímavé. Velice zajímavé," mumlala Wanda a krčila přitom různě prsty.

"Chceš mi snad říct, že mi někdo vlezl do hlavy?" vznesla svou myšlenku vyslýchaná.

"Je to dost možné. Ale v tom případě to znamená.....áááá!" čarodějka se náhle sesunula ze židle na podlahu, pevně se držela za spánky a křičela.

"Wando?? Wando!!" Natasha též vyskočila ze židle a se spoutanýma rukama běžela k ní.

"Odstup od ní!!" v tom dovnitř vtrhli ozbrojené jednotky, natlačily zrzku na zeď a odvedli.

"Bennere, co je jí?" do místnosti též vtrhl i Fury, Steve, doktor Benner a Pietro.

"Netuším, vemte ji rychle do laborky a na vyšetřovnu!" nařídil dvoum mužům a rychle běželi na určené místo, kde ji hned položili na lehátko, doktor všechny poslal ven a začal se věnovat pacientce.

V tuhle dobu úplně na jiném místě se krčil šestnáctiletý chlapec v rohu své kobky a vzdorovitě a zároveň se strachem v očích hleděl na osobu v černém plášti, co se na něj z vrchu posměšně hleděla. Bylo vidět, že nemá dobré úmysly.

„Tolik jsi vyrostl chlapče,” mlaskla a dala si ruce za záda.

„Jak mě můžeš znát? Co ode mě chceš?!” vyprskl blonďák. Co se týče jeho odvahy, nebyla zase na tom tak zle, jelikož se odhodlal tykat.

„Je pravda, že si mě nemůžeš pamatovat, byl jsi ještě škvrně, když jsem tě naposled viděla,” s úšklebkem na rtech trochu poodešla, aby se zahleděla oknem na vesmír.

„Cože?!” vyjekl Grant a natiskl se na zeď za sebou ještě víc.

„Co se týče tvé druhé otázky,” postava ignorovala jeho zmatení, opět se na něj otočila a v kdysi modrých očích, co momentálně měly bílou barvu, se jí mihlo potěšení, že to nebude nic příjemného, „je nadmíru jasné, že od tebe chci ten kámen.”

„Kámen? Jaký kámen? Máš jich tady dost,” chlapec dělal nechápavého, ale ve skutečnosti se zalekl, protože moc dobře věděl, o jaký kámen jde.

„Kámen reality idiote!” zasyčela, rychlým krokem se k němu dostala, přiklekla a vzala ho za bradu.

„Nevím, o čem mluvíš. Ono to existuje?” stále hrál tu svou hru.

„Však ty mi ho brzy vydáš. Ať už po dobrém nebo po zlém, byla chyba ho kdysi do tebe vkládat,” vrazila mu facku a přešla k vratům od kobky.

S ním to ani nehlo. Snažil se co nejvíce zdržovat, aby ho mohli ostatní najít, jen si nebyl jistý jestli ho opravdu najdou. Nacházel se kdesi ve vesmíru, v jiné galaxii.....až teď mu pomalu docházela závažnost situace.

„Děláš chybu!” vztekle vyplivl Grant.

„Ne, tu chybu děláš ty.”

Pohled Alex
Hned jak to bylo možné jsem otevřela oči a vyhrabala se ze studené země na nohy. Bylo mi z toho všeho zle. Právě jsem měla vidinu, jak mučí Granta na nějaké vesmírné lodi a chtěli po něm Kámen reality. Že by ten sen byla pravda? Že já vlastním Kámen duše a Grant Kámen reality? Dávalo by to smysl, proto vždy po doteku jakékoliv osoby slyším jeho myšlenky. Ale co dělal Grant na té lodi? Kdo ho unesl?