Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

15. „Sejmeme ho tácem po hlavě."

Protřela jsem si oči a povzdechla si. Bucky na lůžku stále spal, ale podle Shuri by se měl hojit dvakrát tak rychleji ne-li třikrát než normální dospělý člověk. A tak se nejspíše každou chvilku má probudit. Chtěla jsem být u toho a držet jeho ruku, tak tu u něj dřepím už od šesti rána, ale je devět a nehl ani brkem. Znovu si povzdechnu, zívnu a položím si hlavu na naše spojené ruce na posteli. No, nestihnu ani zavřít oči a někdo vtrhl do pokoje.

„Alex, měla by ses prospat u sebe. On tě nebude chtít vidět takhle unavenou, až se probere,” při zvednutí hlavy zjistím, že jde o tátu.

„Ne, nejsem unavená,” zase pohled sklopím k Buckymu.

„Ale jsi. Viděl jsem tě, jak jsi vstávala o půl šesté, ani jsi nesnídala a sedíš zde už tři hodiny,” se zamračeným výrazem ke mně přešel, vtiskl mi do rukou teplý hrnek tekutiny a skořicový rohlík. Byla jsem nucena pustit vojakovu ruku.

„Děkuju,” zamumlám a s chutí se do toho pustím, on si mezitím sedl na druhou stranu u Buckyho lůžka a kontroloval mě, zda to všechno sním.

„Není vůbec za co. Po tom včerejšku to potřebuješ,” pousmál se.

Tekutina v hrnku, jak jsem později zjistila, nakonec byla káva, která mě později dokázala pořádně nakopnout, tak jsem za to tátovi vděčná.

„V kolik jsi šel spát, ty tati, včera?” zajímám se, sotva polknu poslední sousto rohlíku a lok kávy.

„Ve dvě ráno. S králem jsme ještě vymýšleli taktiku případného boje a kontrolovali, zda konečně nenajdeme polohu tvého bratra,” oznámil ne moc šťastně. Vím, že ho stejně jako mě trápí, že přišel o syna a pokousí se ho i nemožně hledat. Je to už vlastně 14 dní od jeho únosu a doteď nebyly zcela žádné stopy.

„My ho najdeme tati,” natáhnu se pro jeho ruku, kterou stisknu a povzbudivě se usměju.

„Snad ano,” ucukne, vstane a dojde ke dveřím.

„Co ta vesmírná loď? Stále nic?” ještě ho zastavím.

„Už s námi komunikovala. Je na naší straně a našli nějakou stopu na Zemi v Egyptě,” uhnul pohledem, jako by mi neřekl všechno.

V tom mou mysl pohltí myšlenka.

„Pomoooooc!” zakřičí bratr, vysmekne se mi a přeběhne ke dveřím. Telekinezí ho odmrštím na protější zeď, teleportuju k němu a bodnu tu injekci do jeho krku. Brání se do poslední chvilky, kope, drápe, křičí.....bylo hrozné ho takhle vidět. Nakonec celý povolí a ztratí vědomí.

Přehodím si ho přes rameno, ukážu se kamerám, aby mě při vyšetřování viděli, teleportuji se ke quinjetům, kde se nahlásím do počítače a odletím z helicarrieru na odlehlou poušť, jenže vůbec nevidím, jaké souřadnice to byly. Na poušti na mě čeká zahalená postava do černého, stihnu si jen všimnout bílých očí, když si převzala Granta. Naposledy spatřím záblesk, pyramidu a náhle mě cosi prudce z toho všeho vykopne.

„Ááááh!!!” zakřičím a přitisknu si ruce na uši a spánky. Cítím, že jsem schoulená do klubíčka na chladné zemi, křičím kvůli šílené bolesti a hluku v uších, mám křečovitě zavřené oči a i přes to všechno zaslechnu dupoty kolem mě a vzdálené hlasy.

„Alex! Alex!! Kate!!!” někdo mnou třese, jenže bez reakce. Nemohu se toho zbavit.

„Dejte jí okamžitě sedativa! A odeberte laborku a hoďte pod scenner!” za chvíli, kdy mě někam odvezli konečně jasně zaslechnu.