Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

21. Alex a její stav

„Asi se pozvracím.”

To byla moje hned první věta po probuzení. A netrvalo dlouho a letěla jsem k záchodové míse. Následně jsem si vypláchla ústa a odšourala si to k šatníku, abych se oblékla.

„Neměla jsi tolik pít,” tentokrát málem dostanu infarkt z této hlášky. Ve volných kraťáskách a tílku se bleskově otočím za hlasem a polknu.

„Jejky....ahoj tati. Co tu děláš?” podrbu se na temeni a nevědomky se skrčím pod jeho pohledem. A abych se nemusela dívat do jeho podezřele klidné tváře, přesunu svou pozornost na vybírání oblečení.

„Hlídám tě, aby jsi neudělala další blbost,” v poklidu odpoví.

„Jo....jasně,” utrousím. Mělo mi dojít, že po tom incidentu mě všichni budou střežit jak oko v hlavě. Ale že až na pokoji?

„A ty se divíš Alex? Máš docela průšvih,” slyšela jsem, jak ve svém hlasu velmi těžce potlačuje naštvanost.

„Průšvih?? To mi nic neříká,” lhostejně řeknu, za dvířkami si obleču sportovní tílko a kratší legíny, zavřu šatník a objevím se před ním, jak sedí na tentokrát nové nerozbité židli, nohu přes nohu a čte si noviny.

„No, to by mělo. Bucky je dost nabroušený,” převrátil list a kmital očima mezi řádky. Tohle mě děsilo. Jeho chladná klidná tvář, v očích skoro žádné emoce a tělo napjaté. Kdyby alespoň křičel, nandal mi spoustu trestů nebo si se mnou kloudně promluvil.....ne. Tohle skoro vypadalo jak ledová socha Fire-mana, co jsem tenkrát na lodi vytvořila.

„Tak....já jdu na snídani,” zamířím ke dveřím a chci je otevřít. Nejde to, byly zamčené. Nevěřícně se obrátím k otci, který mě celou dobu sledoval zpoza novin a když zachytil můj pohled, posunkem naznačil, že mám tác se snídaní na stole.

Celá ohromená tedy přejdu ke stolu, sednu si vedle táty a začnu poklidně jíst. Kocovina mě přešla hned po vyprázdnění žaludku, tak jsem si nedělala velké starosti s pozřením jídla a s chutí jedla míchaná vajíčka, zaplaťpánbůh za Kámen duše. Celá snídaně proběhla v tichosti. On si stále četl, já jedla, pila a koukala do blba. Cítila jsem mezi námi hustou atmosféru.

„To nemá smysl,” odložím příbor na prázdný talíř, dopiju kávu a zamračím se na mého tichého společníka. Svým prohlášením jsem upoutala jeho pozornost.

„Smysl?? To mi nic neříká,” vrátil mou nedávnou hlášku.

„Evidentně, protože by ses takhle jinak nechoval,” procedím mezi zuby.

„Nejsi náhodou drzá Alex? Takhle ses dřív nechovala,” konečně odložil noviny a pohlédl na mě. Zase si hlídal emoce.

„Ty ale taky ne. Celou snídani nepromluvíš, nedáš mi žádný trest, nekřičíš, prostě nic! Tohle je mnohem, mnohem horší!” docela vypěním a rozhodím rukama.

„Mám tě jen hlídat. O mluvení nepadlo žádné slovo,” vstal, vzal tác se špinavým nádobím a šel ke dveřím. „Třeba tohle jednou pochopíš,” ještě se na mě otočil a po dlouhé době jsem tam spatřila jedinou emoci. Bolest. Pak z kapsy vyndal klíč, odemkl dveře, vyšel a opět je zamknul.

Nešťastně vydechnu, plácnu sebou na postel a znovu se zadívám do blba. Po chvíli zavřu oči.

„Aleeeex!!!” v tom mi málem utrhne uši zděšený výkřik. Ohlédnu se, co se děje a už jen spatřím, jak ke mně žene smrtící střela. Nestihnu nic udělat.

Jak ve zpomaleném filmu náhle přede mnou skáče Grant a střela ho nemine. Dopadne se zaduněním na zem. Svět se se mnou zastavil. I stráže jako kdyby oněměli a vylepšená s nimi.