Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

14. Otcovské objetí- tátovo bezpečí

„Psst....klaníme se?” nahnu se nenápadně k doktorovi, když se táta vítal s jakýmsi černochem, který vypadal, jako kdyby to tu vládl.

Doktor pozdvihl obočí, podíval se na krále, pak na mě, poté znovu na černocha a nakonec na spícího Buckyho na lůžku.

„Samozřejmě, že jo. Je to král,” podíval se následně na mě způsobem, že bych to měla dávno vědět.

„Děkuju, že jsi nás přijal tak narychlo. Zase ti dlužím,” pousmál se Kapitán na krále. „Jo a tohle je doktor Strange,” posléze poukázal na čaroděje a ti na sebe kývli, „a má dcera,” tentokrát táta kývl na mě.

„Veličentstvo, je mi ctí, že-”

„Co to děláš?” okřikl mě Strange, když jsem se chtěla poklonit.

„Tohle už tady dávno neprovozujeme,” pobaveně se ušklíbl černoch a podal mi přátelsky ruku. Ještě než ji přijmu, pohoršeně blesku pohledem k čarodějovi dusící smích a pak teprve stisknu královu ruku a přívětivě se usměju.

„Král T'Challa,” představil se.

„Alexandra Kate. Můžete mě oslovovat oběma jmény,” potřesu si s ním rukou.

„Budu si to pamatovat,” pokýval hlavou, pustili jsme se a i s Buckym na lůžku jsme všichni vstoupili do jakési věže, co představovala palác a hlavní zásobárnu energie. Buckyho hned převezli do časti improvizované nemocnice, kde ho kromě Strange i ošetřovala jakási černoška, později představená Shuri, T'Challova mladší sestra. Dokonale uměla s technikou a perfektně poskytovala případnou lékařskou péči. Naše prohlídka věže končila u pokojů, které nám T'Challa přidělil, takže jsme si tam mohli dát i věci z quinjetu, včetně mého batohu, o kterém jsem si myslela, že jsem ztratila při bitvě v srdci lesa.

Na závěr nám dali chvíli oddechu, což jsem využila na věc, kterou jsem chtěla udělat už od doby, kdy zmizel bratr. Vyšvihnu se z postele na nohy, opustím svůj pokoj a zaklepu na vedlejší dveře.

„Dále!” vyzve mě zevnitř hlas, tak je otevřu, zalezu do bezpečí mého milovaného taťky, zavřu za sebou a vrhnu se pro jeho překvapení do jeho náruče.

„Kate?” vydere překvapeně ze sebe a zatímco mu mokřím bílé tílko, co si místo uniformy stačil obléct, šetrně mě hladí po zádech a po vlasech.

„O-omlouvám se....za-za všechno....” zalykám se a tisknu k němu jak klíště.

„To nic. Všechno je v pořádku, jsme si klid,” tiše mi mluvil u ucha a sednul si se mnou na postel.

„Jsem taková kráva-”

„Alex!” pokáral mě za slovník.

„Je to pravda, nebýt mě, bratra by neunesli, Buckyho nezranili a ty jsi pro mě nemusel shánět pomoc,” vzlykám mu do ramene.

„Je až děsivé, jak moc se mi podobáš,” s tlumeným smíchem začal. „Když zemřela tvá maminka, automaticky jsem si připisoval vinu. Kdykoliv se jí něco stalo, mohl jsem za to já. Nebo nedej bože, kdy jsem včas nezjistil, že před námi dokonale skrýváte schopnosti. Byl jsem až s tím nemožný, to říkávala jak Car, tak i teď Nat,” vykládal.

„A co tě přinutilo tě s tím přestat?” se zvědavostí v hlase k němu vzhlédnu.

„Vlastně,” podrbal se na zátylku, „jsem s tím nepřestal, jen to je v menší míře, už si to tak automaticky nevyčítám,” dokončil a otcovsky se zasmál. Já se přidala. Zvedl mi náladu. Tak jako vždycky.

„Co tě teda přinutilo to ztlumit?” nedalo mi to.

Chvilku se zamyslel. Uvažoval, co mi smí a co zas nesmí říct.