Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

7. První krok neznámé hrozby

Pohled Alex...

Šepot lidí kolem mě zapřínil, že jsem dokázala na sto procent vnímat své okolí. Pomalu otevírám oči a zamžourám na skupinku známých tváří, které se rozprostíraly kolem bílé postele, na které jsem byla přikryta bílou přikrývkou.

"Co se stalo?" snažím se jako normální člověk zeptat, ale místo toho zním jak skřehotavá žába. Jako kdybych 14 dní nemluvila, i v ústech jsem měla poněkud vyschlo.

"Konečně ses probrala," na tváři mého táty se objevil úlevný úsměv a chytil mě za ruku.

"Probrala? Z čeho?" zmateně svraštím obočím. Krom menší únavy v sobě cítím i něco neobvyklého. Nebyly to schopnosti nebo nemoc.....bylo to něco většího a silnějšího. Mám chuť vydobýt vesmír. Ale nejsem padouch samozřejmě.

"Naverboval jsem ti společně s Brucem a Bethany uměle vytvořené sny. Ty a tvůj bratr jste byli v tomhle stavu 14 dní," místo táty odpověděl Tony.

"C-Cože??" vyšvihnu se do sedu, abych měla o všech přehled. Je tu táta, Tony, Bruce, co kontroloval nějaké přístroje vedle mě, Nat, která stála za tátou a povzbudivě mu tiskla rameno a dvoučlenná hlídka u dveří. Něco mi tady nehrálo....

"Klid. Jen si znovu lehni, jsi vysílená," zatlačil mě táta zpět do postele.

"Co se to tu do háje děje?! Kde je můj bratr?! Proč jste mi verbovali sny?!" začala jsem se vzpouzet v jeho náruči.

"Kate, to je dobré. Nic se ti zlého neděje, jen nám trochu důvěřuj," oslovila mě Natasha. Něco mi uniklo, že se mého táty drží tak blízko? Ztuhla jsem v pohybu a vrhala na všechny nedůvěřivé pohledy.

To nebyl dobrý nápad, aby tady bylo tolik lidí.

Zaslechnu a trhnu tím směrem, odkud to bylo slyšet. Šlo to od Bruce. Nenápadně ke mně tikal pohledem a choval se nanejvýš nervózně.

"Proč tu je tolik lidí?" obrátím znovu zrak na tátu, mezitím co Bruce šokovaně zamrkal.

"Jestli je tady nechceš, mohu je poslat pryč," pousmál se na mě. Avšak v jeho očích hrálo něco jiného. Strach? Možná starost? Láska?

"Chci tady jen tebe tati," upřímně mu mrknu do očí.

"Jak chceš princezno," pohladil mě po vlasech a přitom zaslechnu: Bude to tak i lepší. To už si snad ničeho nevšimne.

Zamračím se, ale on si toho nevšimne, protože nepatrným pohybem hlavy všechny pošle za dveře. Zamyslím se nad tím vším. Jaká je pravděpodobnost, že se děje skoro to samé jako v tom....jejich vytvořeném snu?

"Tak," načne můj zachránce táta hovor a sedne si ke mně na postel vedle mé levé ruky, co posléze znovu chytne, "Copak jsi se mnou chtěla probrat?"

"Tati, prosím ale pravdu. Co se to tu doopravdy děje?" pevně se mu podívám do očí.

"O čem to mluvíš zlato? Tony ti to už řekl," zahlédnu tam zmatek a strach z prozrazení.

Povzdechnu si a pravou rukou si promnu kořen nosu. "Mluvím o všem. Jaký měl důvod mé uspání a naverbování uměle vytvořené snů? Kde je vůbec Grant? Proč se tu všichni chovají.....jako kdybych byla vrah nebo co?!" poslední otázku jsem spíše vyštěkla, než v klidu vyřkla. O tom, že jsem právě objevila schopnost čtení myšlenek, raději vynechám.

"Alex.....to ti nemohu prozradit, nechci aby jsi měla strach," začal opatrně.

"Děláš si ze mě srandu tati?!" prudce stáhnu pravou ruku z nosu a šlehnu po něm nahněvaným pohledem.