Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

12. Únik a nemilé přepadení

„Alex, Hillová tě chce vidět na-," Bucky, co bez zaklepání vtrhnul do tátova pokoje, kde jsem se nacházela, se zarazil a nevěřícně na mě zíral. Plán, který mě měl spolehlivě dostat pryč ze základny, jsem hbitě složila, strčila do sbaleného batohu a ten zakryla vlastním tělem.

„Kde?" povytáhnu obočí a nenápadně si za zádama zapínám ono zavazadlo.

„Můstku," zamračí se voják a přejede mě přísným pohledem.

„Ehm, fajn," lhostejně pokrčím rameny. Je mi jasné, že mu hned došlo, o co se snažím, ale zatím na sobě nedávám nic znát. Ruce svěsím podél těla a ležárně se opřu o noční stolek.

„Co to skrýváš?" kývl bradou za mě, zavřel za sebou dveře a udělal krok blíže.

„Co si myslíš, že skrývám?" odpovím neslušně otázkou. Musí mu být snad jasné, že je nutné, abych odešla. Už kvůli tátovi.

„Plán jak zdrhnout a zásoby na týden včetně právě ukradených zbraní. Kam si myslíš, že jako jdeš?!" ohromeně rozhodil rukama.

„No, myslím že pryč. Není tady bezpečno, kort když našeho velitele, ženu, co dokáže vytopit i továrnu, nejlepší agentku a geniálního vědce posedl silný telepat. Do toho mě chtějí strčit do izolace Wanda, Rhoudey a Sam. Není tohle dostatečný důvod?" horlivě vysvětlím a vezmu na záda batoh.

„Nemůžeš jít sama," hned mi zablokoval cestu ven.

„To už je moje věc, teď s dovolením," chci ho obejít, ale zabránil mi rukou.

„Ne. Je to příliš nebezpečné. Máš vůbec kam jít?" starostlivě se na mě podíval.

„Ano. Teda alespoň v to doufám. Víš, že nejsem jediná, co vlastní kámen," zvednu pohled k jeho očím, kde spatřím strach. Strach o mě. Teď mi není jasné, jestli mu tu starostlivost naverboval můj táta nebo to cítí sám od sebe.

„To Steve, že?" jako by mu něco docvaklo a narovnal hlavu.

„Trefa Sherlocku, bylo by ale dobré, aby jsi mě pustil. Už takhle mám zpoždění," odsunu jeho ruku a stisknu kliku.

„Počkej, půjdu s tebou," chytil mě za rameno a v tom mnou projela taková zvláštní elektřina.

Ucuknu a odskočím od něj. Oba se na sebe začneme překvapeně dívat, co se to právě stalo.

„Ehm, sraz u hangáru za deset minut. Soustřeď se spíše na nenápadnost," vzpamatuju se, zavrtím hlavou a nechám ho samotného v pokoji. Cestou narazím na pár agentů, proto se k hangáru nebylo snadné dostat, ale vždy jsem našla nějakou schovávačku a snažila se, aby mě co nejméně viděly kamery.

Před velkou halou, kde se umisťovaly veškeré quinjety, nákladní vozy, super tajná auta a i dokonce motorky, hlídkovala dvojice agentů. Asi věděli proč. Dobrý tah Hillová, pochválím ji v hlavě. Za opaskem nahmatám elektrické placky, rozhlédnu se, zda nikdo neprochází, malinko se vykloním ze své skrýše a hodím je na agenty. Jeden to schytal dvojitou dávkou, protože ten druhý to stačil odpinknout, ale mé herdě do hlavy hasičákem se neuhnul.

„Omlouvám se," špitnu k nim, přesto že mě neslyší, namačkám čtyřmístný kód na destičku u automatických vrat, přiložím k tomu kartičku jednoho z těch agentů a po odsunutí vklouznu dovnitř. Můj cíl je černá motorka, která stojí přesně na druhé straně hangáru. A přesně tam už čekal Bucky. Jak se tam kruci dostal???

Mávnu nad tím rukou a schovám se za quinjet, protože zrovna procházeli nějací mechanici. Při čistém vzduchu přeběhnu za náklaďák. Pak za auto. A takhle to opakuju, až se konečně dostanu k pobaveně se tvářícímu Avengerovi a vysněné motorce, o kterou se opíral.