Dvojčata- život nekončí (Avengers, Wafieair 4, Sestra 2)

16. Útok na věž

„Co tu děláš?!”

Polknu při varovné otázce a knihu, kterou jsem si chtěla s dovolením vzít, opět pustím a nevinně se podívám po Buckym, co mě záhadným způsobem našel.

„Jdu si půjčit knížku,” uculím se.

„V zasedací místnosti,” povytáhne obočí se založenýma rukama na prsou.

„Noooo,” pokývu přesvědčivě hlavou. Popravdě to byla kniha zápisů ze schůzek, co se tu odehrály a já se chtěla mrknout na jednu domluvenou misi.

„Máš štěstí, že T'Challa je na výzvědech v Egyptě. A vůbec! Jaktože neležíš v posteli?! Máš otřes mozku!” zamračil se.

„Je mi fajn,” mávnu nad tím rukou, rozejdu se k východu a obejdu ho ve snaze, že ho setřesu, ale chytil mi zápěstí. Ne moc pevně, aby mi neublížil, ale zase tak, abych mu nepláchla.

„Ztratila jsi vědomí, bylo ti zle, zvracela jsi a ty si tu teď v pohodě promenáduješ bez okolků, že sebou můžeš znovu seknout?! Jsi normální? Jaktože tě nehlídal Strange?!” voják se docela dost rozohnil, vypadal, že jsem ho naštvala svým kouskem, avšak v jeho očích jsem zahlédla i starost.

Ztuhnu v pohybu celá překvapená jeho reakcí. To má o mě tak velký strach? Nebo se strachuje, že ho sprdne Steve alias můj otec?

„Asi ti budu muset něco říct,” skousnu si dolní ret a uhnu pohledem.

„To teda ano....ale až si lehneš,” očima mi naznačil, ať jdu, tak jsme oba prošli celé patro věže, až jsme se dostali do mého pokoje a pořádně zavřeli.

„Víš...ten Kámen, co opatruje má mysl, je v podstatě mé hlavě. A on mi nejen že dokáže prozradit myšlenky a duše ostatních, ale umí i v případě nebezpečí zaútočit a nebo naopak...uzdravit mne, proto mi už nic není,” vybalím na něj monolog.

„Co-cože??” čupne si na židli a nevěřícně se na mě dívá. Jo hochu, mně taky trvalo, než jsem to celé pochopila.

„Promiň, ale opakovat to odmítám,” uchechtnu se.

„Takže, tobě, hm, tobě už nic není?” vysouká ze sebe.

Zavrtím hlavou.

„Paráda,” teď udělal něco, co mě zaskočilo. Byl z toho nadšený.

„Tebe to neděsí?” váhavě se zeptám.

„Ne, v žádném případě. Beru tě takovou, jakou jsi,” zazubil se, vstal a celou překvapenou mě silně objal.

„Eh...tak jo,” nervózně se zasměju.

„A to mě přivádí k otázce,” odmlčel se, odtáhl a zvážněl, přičemž mi kouknul do očí, „máš zájem se stát mou přítelkyní a tudíž se mnou chodit?”

Rozbušilo se mi srdce. Na tohle jsem dlouho čekala. Rty jsem roztáhla do úsměvu a vyřkla: „Ano.”

„Konečně, bože díky!” roztočil se se mnou, až mě to donutilo k smíchu.

„Víš, že mezi námi je asi tak....84 let rozdíl? Mohla bych tě považovat za dědečka,” rýpnu si do něj pobaveně.

„Já ti dám dědulu!” pohrozil, šoupnul mě na postel a pořádně zlechtal, až jsem řehtala na celé kolo.

Najednou však do místnosti vtrhl doktor Strange, ta holohlavá drsňačka a podpírali Visiona. Hned jsme s Buckym stáli na nohou.

„Co se stalo?!” vyjeknu a popídnu, aby ho položili na lůžko. Vypadal dost zdecimovaně.