Naše obličeje se přibližovali, už jsem ho skoro cítila na mých rtech. „7 minut!!" Vyrušil nás křik někoho z vedlejší místnosti, limit nám skončil. Chvíly mi to bylo líto, ale pak mi došlo, že kdybych ho políbila tak by se akorát vše jen zkomplikovalo a to nechci. Proto jsme tedy vylezli ze skříně, Martinus si mě podezřivavě prohlížel. Ještě chvíly jsme hráli, ale pak už bylo pozdě tak jsme se rozhodly jít spát. Je pátek a všichni spí u nás i lidi který nechci. Ležela jsem v posteli a došlo mi že nikde nevidím Mika. Byl otevřený balkónu, tak jsem se šla podívat. Mike byl opřený o zábradlí a koukal na naše malé městečko Trofors. „bude mi to tu chybět" řekl z ničeho nic, nejspíš mě slyšel, že jsem jdu. „ale vrátíš se někdy?" Řekla jsem s brekem, Mike byl můj nejlepší kamarád, pomohl mi se vším. Dokonce i hrál že je můj kluk aby mi pomohl. Nechci ho ztratit. „já nevím. Určitě chci, ale nevím jak to bude" otočil se na mě, teď musel mít vážně pohled za všechny prachy, neučesaná Izzy v pyžamu, která brečí. „nechci o tebe přijít " teď jsem už vážně brečela. „nedocházej, prosím" Mikovi už začali taky slzet oči. No neříkejte mi že tu budeme brečet jak dvě želvy. „já taky ne, ale odejít musím. Jiná možnost tady není Izzy" chytl mě za ruku kterou poradně stiskl. „ne..." sklopila jsem pohled, Mike si mě přitáhl do objetí, tak tohle mi přesně bude chybět. Co budu bez něj dělat? Zachvíly odjede i Maria, Isac, Chris atd... a budu zase sama. Vlastně tady budu mít Isu, ale to je jediný.
Vážně nevím jak dlouho jsme tam jen stáli a objímali se. „promiň, budu muset jít... musím si sbalit a pak už jedeme na letiště." Bylo 2:00 ráno a on se rozhodne jít domu. Geniální. „teď tak pozdě večer ne, to je nesmysl." Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas. „aspoň se s tebou nebudu muset po druhé loučit a nebude to tak těžký" bude mi tak hrozně moc chybět. „já nechci aby si odešel." Zase jsem si ho přitáhla do objetí. „vždycky něco končí, ale něco hezkého zase začne" usmál se daroval mi pusu na čelo. „tohle ale nekončí! Budeš mi psát, někdy si můžeme i zavolat a někdy se třeba i navštívit" povzbudivě jsem se na něj podívala, měl celé usluzené oči. Proč je to tak těžký? „pravda, teď už ale musím jít" daroval mi ještě jednu pusu na čelo a šel směrem pryč. U dveří od balkónu se ještě zastavil a ohlédl se na mě. „budeš mi chybět. Měj se!" Zamával mi a pak už mi zmizel z obzoru. Na nic sem nečekala a rozbrečela se uplně, byla jsem opřená o balkon, tak jako předtím Mike. Ta představa mě drtila. Bez něj...
Okolo mě se objevili dvě silné paže, které mě objali zezadu. Leknutím jsem nadskočila a obrátila se. Byl tam Martinus. „nechtěl jsem tě vylekat" provinile sklopil pohled. „né to je dobrý, nic se neděje.... sem ráda ž-že tu jsi." silně jsem ho objala, Martinus si mě taky přitáhl a hladil mě po zádech. „děkuju" zavzlykala jsem mu do ramene. Martinus mě pořád utišoval.
„vždycky" odpověděl Tinus a věnoval mi polibek do vlasů.
Taková kapitola o ničem, ale snad se aspoň trochu líbila❤️
Jinak chtěla bych se vás zeptat jestli mám vydat moji další novou FF s Marcusem a Martinus a s Jordyn Jones. Jmenuje se "you lose everything..." mám ji vydat?💛
