„co je?" Sundala jsem si nenuceně sluchátka z uší. „jsme tu" objasnil táta. Otravéně jsem vyšla z auta a zadívala se na náš nový barák tady v Trofors. Přestěhovala jsem se z Osla, měla jsem tam trošičku problémi, tak jsme se rozhodly pro nový začátek. Je mi 17 a mám blond vlasy kousek pod prsa. „Isabello pohni!" Zařve na mě táta. Ano a jmenuji se Isabella. Jak já to jméno nesnáším. Spíš mi všichni říkají Izzy. Teda kamarádi, které mám bohužel v Oslu. „Iz!" Zařval na mě můj o rok starší brácha. Jmenuje se Alex. Je to debil ale mám ho ráda. Pak je tu ještě má mladší ségra Elisabeth. Je jí 8. Jo málem bych zapomněla, pak mám ještě jednoho bráchu. Jmenuje se Dylan a je mu 20, ten bohužel přijede ale později.
✖️
Dneska je den kdy jdu do školy. Supeeer. Vážně jsem happy. Heh ta ironie. Někdo má oblíbeny jazyk Španělštinu nebo třeba Angličtinu, já mám oblíbený jazyk ironii.
Nasoukala jsem se do úzkých černých džín s dírami na kolenou, černého trička s potiskem a okolo krku jsem si dala šátek. [viz, fotka nahoře] Dál moje kroky mířili do koupelny. V koupelně jsem si umyla obličej, vyčistila zuby, dala vrstvu make-upu, udělala linky a oči jsem ještě zvýraznila řasenkou. Dávám si na sebe hodně řasenky, protože vím že na mě jsou nejdokonalejší oči, takže je chci zvýraznit. Vlasy jsem si rozčesala, ale i tak jsem je měla přírodně vlnité [viz. Fotka nahoře].
Nevím co bych si na první den měla vzít takže si beru jen telefon, propisku a sluchátka. Do školy mě hodil brácha, protože bude chodit na stejnou školu.
Na dvoře bylo plno narvaných studentů. Viděla jsem partičku šprtek, panenek od matela, namachrový fotbalisty a nějaký chumel křičících holek. Neřešila jsem to a vydala se do školy.
Když už jsem byla v řiditelně vydala jsem se do třídy. Za doprovodu písniček jsem došla k jediné volné lavici v předposlední u okna. Předemnou seděly nějaké dvě holky a za mnou.... počkat co? Vidím dvojitě? Právě totiž vidím dva úplně totožné blonďaté kluky, kteří se něčemu smějí.
V duchu jsem nad tím mávla rukou a šla si sednout. Když začala hodina dala jsem si z uší sluchátka a nechala je viset na výstřihu mého trička.
Do třídy přišla učitelka okolo 40ti let. Vyndala nějakou velkou učebnici z doby kamenný a začala číst docházku. Jako rlly? V Oslu jsme všechno dělali elektronicky. „Gunnarsen Marcus a Martinus, no jasně známa firma, že kluci?" Protočila očima a kluci za mnou se něčemu zasmály. Nejspíš svojí blbosti. Marcus a Martinus? Něco mi to říká, ale nemůžu si zaboha vzpomenout co.... protože mám příjmení taky na G, tak mě přečetla hned po nich. „Grenwødová Isabella, počkej tebe neznám" trochu se na naklonila aby na mě viděla.
Něco o mě vyzvídala, ale já ji tak nějak neodpovídala. Vždy jsem jí řekla něco ve smyslu 'to nestojí za řeč' a ona mě nechala být. „hej pst!" Ozvalo se za mnou. „co je?" Nenuceně jsem se otočila na jednoho z blonďáků. „Ty jseš tu nová? Dovol abych se představil. Jsem---" chtěl se tak gantlemansky představit než mu učitelka do toho skočila. „Marcusi Gunnarsene! Neobtěžujte slečnu!"
„víš o tom, že jsi jediná holka co po nás nešílí?" Ozval se hlas za mnou, když jsem seděla na lavičce venku. „měla bych?" Otočila jsem se a viděla dva blonďáky. Jeden z nich se uchechtl vážně netuším, který to byl. „takže za prví je neslušný odpovídat na otázku otázkou a za druhý: ty nás vážně neznáš?" Řekl jeden z nich. „asi ne" pokrčila jsem ledabile rameny. „Marcus a Martinus, slavní zpěváci."'objasnil jasně už vím odkud je znám. „slavní zpěváci? Sorry tohle na mě nezabírá..." odvrátila jsem od nich zrak, zapálila si cigaretu a šla domů.
Nikdo doma nebyl. Brácha byl někde s novýma kamarádama, ségra ve školce a táta v práci. Proto jsem se rozhodla se projet na skatu.
Z baráku jsem vyjela někam na cestičku u vody. Jela jsem dokud mě někdo nevystrašil a já nespadla. „co děláš?" Zasyčela jsem. „jé Isabello, to jsi ty?" koukla jsem se o koho jedná a všimla si jednoho z blonďáků. „no super a kterej ty seš?" Naštvaně jsem se zvedla ze země bez jeho gantlemanský pomoci. „Martinus." Usmál se. Naše pohledy se střetli do těch úžasných čokoládových očí bych se dokázala koukat furt. Ne! Izzy, nesmíš se zamilovat! Aby to nedopadlo jako předtím. „můžu tě o něco poprosit?" Usmála jsem se. „ty? To je jasný" šibalsky se usmál. „neříkej mi Isabello. Nesnáším to. A to platí i pro toho druhýho" s domněním že mi pořád někdo říká Isabello, kromě mého táty mě vážně štve. „a jak ti mám řikat?" Proč se tak úžasně směje? Iz! Přestaň. „Izzy nebo Iz, vyber si" Mrkla jsem. „no nazdárek, kdo pak to tady je?" Přijel druhý blonďák na skatu. „Ahoj Marcusi. Promiňte já musím jet domů, ahoj." Zamávala jsem a rozjela se domů.
Jak se vám líbil první díl? Jaký má Izzy tajemství? Budu ráda za vote, komentář i follow. ❤️💞💞
