Vyšla jsem ze školy a před ní na mě čekal můj odvoz k muži, který mi pomohl se vším. Nastoupila jsem a cestou k němu jsem přemýšlela, co tak důležitého nyní na mne čeká.
U jeho mrakodrapu jsem vystoupila a výtahem dojela do nejvyššího patra. Vyšla jsem z výtahu a už tam na mě čekal.
„Ahoj T'challo, co potřebuješ?" zeptám se a svůj batoh ze školy položím vedle výtahu.
„Mám konečně tvůj oblek," odpoví a já nahodím nechápající výraz.
„Jaký oblek?" dodám.
„Díky těm genům co ti předala ta samička pavouka se můžeš stát hrdinkou a pomáhat lidem, to bys nechtěla? Ve výcviku boje sis vedle skvěle." řekne T'challa a já nadzvednu obočí.
„Já? Hrdinka? Ženy většinou nejsou hrdinky, T'challo." namítnu i když bych ráda tu nabídku přijala, ale co by na to řekli rodiče?
„Nebývají, ale ty můžeš, máš na to geny." řekne, čímž mě rychle přemluví a já přikývnu.
„Dobře, tak kde je ten oblek?" dodám nadšeně a T'challa se smíchem jen zavrtí hlavou. T'challa mě dovedl do místnosti s figurínou s oblekem na ni. Oblek je černo-bílý a velkým pavoukem uprostřed. Na zápěstí se nacházel zásobník vibraniumových pavučin. Oblek obsahoval i kapuci.
„Tak tohle je tvůj vibraniumový oblek. Při dopadu nevydává žádný hluk a je extrémně pružný. A ten oblek udělala Shuri." řekne „A tady máš další dávku vibraniumových pavučin, až dojdou, přijď." dodá a dá mi pavučiny.
„Ach bože, děkuji. Děkuji T'challo!" řeknu a nadšením skočím kolem jeho krku, do místnosti pak příjde Shuri „Díky, díky, díky Shuri" řeknu, když ji zahlédnu a taky ji obejmu.
„Tak běž si ho vyzkoušet, Hope." řekne Shuri a já jen nadšeně přikývnu, vezmu oblek a v koupelně se převleču. Prohlížela jsem se v zrcadle, vypadám jak jinak a při tom tak stejně. Vzala jsem si ještě masku a vyšla jsem z koupelny.
„Tak jdi do ulic, Hope." dodá T'challa a já skrz otevřené okno vyskočím ven. Houpala jsem se z domu na dům, ze střechy na střechu, až jsem zakotvila na soše Svobody. Byl už večer a přes celý New York se rozléhali světle bytů a domů. Zívla jsem si a při tom jsem sklouzla ze sochy, nějakou dobu jsem to nevnímala, protože jsem byla rozespalá a mé smysly byli oslabené, uvědomila jsem si že padám, až v tom momentu když jsem byla pár metrů nad zemí, díky bohu mě stihl někdo zachytit.
ČTEŠ
Spiderman a já
FanfictionJsem Hope Martinéz a chodím do druháku, je mi tudíž 16 let. Před půl rokem jsme byli s třídou na exkurzi u nějakých geneticky vylepšených pavouků a samozřejmě že mě jedna ta potvůrka hryzla. Následující dny jsem zažívala peklo, boleli mě všechny sv...