Spiderman a já

Fotr je lotr

„Co si myslíš že děláš, mladá slečno?" okřikne mě ihned táta, když s Petem vyjdu ze školy.

„Ona za to nemohla, pane Martinézi," řekne Pete a táta se na něj naštvaně podívá.

„Ale ty jo, že?" řekne naštvaně otec.

„Nech ho na pokoji, tati, ani jeden za to nemůžem," okřiknu ho.

„Jasně, jasně," začne sarkasticky otec „a proto se tak teď zhoršuješ, že? Asi tě nechám přestoupit na jinou školu," dodá rozzuřeně.

„Na žádnou školu přestupovat nebudu, tati, a nechovej se ke mně jako bych byla nějaký kus hadru!" řeknu taky rozzuřeně.

„Pete, ahoj," křikne radostně May.

„Ahoj, teto May," řekne rozpačitě. Táta se rozzuřeně koukne na May.

„Tak vy vychováváte toho smrada?!" zeptá se, May na něj nevěřícně koukne, ale než stačí něco říct, vložím se do konverzace já.

„No tati! Kdyby toto slyšel někdo z těch naších blbejch předků, tak by tě kopli do zadnice!" řeknu nazlobeně a odběhnu. Ovšem otec běžel hned za mnou.

V jedné z temných ulic si aktivuju oblek a zmizím na střechu.

„Kde je ten malý smrad, který mi chce zničit život! Asi bychom ji měl poslat za babičkou Suzan," řekne otec v uličce, ve snaze že vylezu. Hele, za babčou Suzan bych se stavit mohla, bydlí jen o pár ulic dál.

Táta brzy odešel a já se vydala za babičkou Suzan, z otcovi strany. Deaktivovala jsem oblek a zaklepala na její byt. Po chvíli otevřela moje vzrůstově malá babička a měla na sobě ty svoje brýle.

„Ale kdopak mě to přišel navštívit?" zeptá se a usměje se na mě.

„No tvoje nejoblíbenější vnučka," dodám radostně a obejmi ji. Pozve mě do bytu, byt měla obrovský a taky plný květin. Posadily jsme se do křesel v obýváku.

„Tak co se děje? Určitě bys nepřišla navštívit takovou starou rašpli bezdůvodně," pobídne mě a já ji řeknu všechno co se stalo, zejména to jak táta je rozzuřený. Jí jsem jako jediné naprosto věřila, mohla jsem ji říci cokoli, ale vždy mě pochopila.

„No a proto mě chce poslat na internát," dokončím proslov.

„Víš, tvůj otec vždy stál za svým rodem a zejména když jde o vzdělání, stejně jako tebe tak i Annie podezříval že běhá po nocích venku," řekne babička a já se zarazím u jména.

„Jaká Annie?" zeptám se a babička si povzdechne.

„Víš, Annie je tvá o čtyři roky starší sestra, akorát ji vychovává její matka, před asi rokem ji navštívil váš otec a nějak se nepohodli, ona strašně pila a otec ji omylem praštil, byla snad půl roku na odvykačce na alkoholismus, ale teď je zas zdravá doma," řekne a já se zas zarazím u věku, vždyť Marco je ode mě starší o čtyři roky.

„Kdo je její máma?" zeptám se zděšeně.

„Tvá teta Emma," řekne. Cože? Emma, sestra mé mámy?! To si táta ze mě dělá snad srandu!

„Chcu Annie poznat," řeknu narovinu a babičku to trochu překvapí.

„To asi těžko, miláčku," řekne sklesle babička. „Po tom útoku otce se odstěhovala, daleko odsud a nechce mít s ním nic společného," dodá, ale pak se zvedne z křesla.

Sklesla jsem se podívala na mobil, kde mi psal Pete, napsala jsem mu všechno co jsem se právě dozvěděla. Pak babička opět přijde a podá mi lísteček.

„Nechala mi tu číslo, zavolej ji, jsem si stoprocentně jistá že si budete rozumět," řekne a já na mobil vytočím její číslo. Chvíli to zvonilo a pak to zvedla.

„U telefonu slečna LaRue [LaRu]," představí se s francouzským přízvukem.

„Ahoj, jsem Hope," představím se.

„Počkat, Hope jako Hope Martinéz?" zeptá se zděšeně.

„Ano, jsem tvá sestra a ráda bych tě poznala, zažívám momentálně krušnou část života a myslím že by mi pomohlo poznat svou sestru, o které jsem se dozvěděla před 30 minutami," odpovím.

„Nech mě hádat, otec?" zeptá se trošku se smíchem, vše jsem ji řekla, i to co jsem řekla babičce, měla jsem pocit že se známe celé roky a mohla jsem se jí s čímkoli svěřit.

„Víš, Hope, jsem ráda že jsem tě konečně poznala, babča Suzan mi tě ráda popisovala, víš co? Nastěhuj se ke mně, žiju docela v snesitelné vzdálenosti od Queensu, budeš moct dojíždět do školy, navíc mám volný pokoj," řekne, babička na celou konverzaci pečlivě dohlížela a nad slovy Annie jen přikývla, měla jsem důvěru v obou z nich.