Byl Moje Noční Můra

~11~

Probudila jsem se až ve Francii. Vstala jsem a protáhla se, vzala jsem si kufr z uložného prostoru a tašku, vystoupila jsem z vlaku a jako první jsem si to zamířila do kavárny. Když jsem došla i s kuframa do kavárny tak jsem si objednala čokoládové frapučíno, když mi to servírka podala tak jsem si to namířila z kavárny rovnou k hotelu. K hotelu je to odsud asi dvacet minut autem. Zavolala jsem si taxi, a čekala jsem na něj před kavárnou. Když u mně taxi zastavil tak jsem řidiče poprosila, aby mi otevřel kufr, když mi ho otevřel, pomohl mi to dát do kufru auta. Když jsem si sedla do auta tak se řidič zeptal „kam to bude?" nadiktovla jsem mu adresu a už vyjel. Po celou cestu bylo ticho, ale né takové to příjemné ticho, ale to trapné, když cítíte že máte něco říct ale nevíte co. Jo sice se neznáme ale já prostě už musela něco říct jinak by jsem zešílela „a kolik vám je? Smím-li se zeptat?"
„Dvacet jedna a tobě je kolik? Můžu ti tykat, že jo? "
Mrknul na mě a usmál se
„Sedmnáct, jasně jsem Elis a ty?"
„Pěkný jméno, takový neobvyklý, já jsem Tobias" znovu se na mě usmál a to už donutilo i mě, aby jsem se usmála. Než jsme dorazili na místo tak jsme si ještě povídali, když zastavil s tím že už jsme na místě tak jsem vystoupila, Tobias mi otevřel kufr auta a já si tam odsud vzala kufr a tašku. Tobias mi dal ještě svoje číslo a já dala to moje jemu. Vešla jsem do hotelu a zamířila jsem si to rovnou k recepci .
„Dobrý den"
„Dobrý den, vy jste?"
"Slečna, Sparksová"
„Ano, tady máte klíče od pokoje, pokoj je v posledním patře, uklízečka chodí každé ráno v půl desáté, kdyby jste něco potřebovala stačí zavolat, přeji příjemný pobyt"
„Děkuji"
Šla jsem k výtahu, ale někdo mě zastavil, když jsem se otočila málem jsem štěstím dostala infarkt přede mnou stál Austin , moc mu to slušelo, v podstatě jako vždycky. „Elis!?! Panebože co tu děláš? .." dál už nepokračoval a obejmul mě
„Jsem tak rád, že tě vidím, chyběla si mi a.." řekl posmutněle
„Taky tě ráda vidím, chyběli jste mi všichni, ale teď už jsem tady"
Řekla jsem to hodně vesele, protože tu hodlám zůstat, školu dodělám tady, francouzsky umím takže nevidím žádný problém. „Proč si nezavolala, že přijedeš?... A nebo počkej všechno mi povíš potom teď ti pomůžu s kuframa..ne..s kufrem ...ty tu máš jenom jeden kufr?" vzal jeden kufr a odcházel s ním k hlavnímu vchodu „počkej... Kam do jdeš? Pokoj mám nahoře!" „Přece tě nenechám spát v hotelu, budeš u mě" "ne...to ne já nemůžu " „proč by si nemohla? " řekl tázavě. „Já nevím" „ tak vidíš, budeš u mě, máme doma dost místa dám ti pokoj pro hosty jestli ti to nevadí, nebo chceš můj pokoj? Dám ti svůj a půjdu do pokoje pro hosty."
„Né... To je dobrý stačí mi pokoj pro hosty, nemůžu u vás být dlouho" „proč by ne? Můžeš u nás být jak dlouho budeš potřebovat " „dobře,díky" usmála jsem se na něho. „Ty umíš fakt každýho přesvědčit, aby udělal co chceš" „ to jo no, to je moje skrytá schopnost" oba dva jsme se začali smát. Už dlouho jsem se nesmála upřímně, a je to dobrý pocit. Ve Francii mi je prostě nejlépe.

Když jsme dorazili k Austinovi domů, tak mi ukázal pokoj kde teď budu spát. „Až si vybalíš tak přijď dolu" řekl a usmál se „jo, jasně" také jsem se na něj usmála.
Koukala jsem se jak pomalu mizí za dveřmi, a když už je konečně zavřel, tak je rychle zase otevřel, „a kdyby jsi něco potřebovala stačí říct" musela jsem se zasmát „jo jo, moc děkuji" „není zaco" usmál se a mrkl na mě.
Když už Austin konečně odešel, tak jsem dala kufr na postel, rozepla jsem ho a začala jsem vybalovat.

Když už jsem měla vybaleno, asi po hodině a půl tak jsem šla dolu přesně jak mi řekl Austin. Vím vybalování mi trvalo dlouho, na to že mám jenom jeden kufr, ale já se každou chvilku zastavovala u nějaké fotky. Když jsem šla po schodech dolu, tak tam něco nádherně vonělo. Vešla jsem do kuchyně a Austin vařil. „Austine!! Ty umíš vařit?!?" „no... Jo umím..dobře se mi u toho přemýšlí, uvolním se u toho a nic neřeším"
„Aha"
„Máš hlad?"
„Ne, nemám, akorát jsem ti chtěla říct, že pojedu za Kelly a klukama, oni totiž taky neví že tu jsem "
„Jo v pohodě"
„Nechceš jít se mnou?"
„Ne, to je dobrý, nechceš k nim odvést?"
„Ne, to je v pohodě pojedu autobusem"
„Tak dobře a vybaleno už máš?"
„Jo už mám"
„Tak ahoj a číslo na mě máš? "
„Jo mám, ahoj"
Zavřela jsem za sebou dveře a šla jsem na autobusovou zastávku.

Když už jsem byla u Jonášovu domu, tak jsem tam jenom chvíli stála bála jsem ae zazvonit, ani nevím proč. Když už jsem konečně zazvonila, tak jsem za dveřmi slyšela hlasy, věděla jsem že tam budou kluci i Kelly. Když Jonáš otevřel dveře zůstal akorát stát s otevřenou pusou dokořán, slyšela jsem kluky i Kelly jak se ptají "kdo to je?" ale Jonáš nebyl schopnej odpovědět. Když si uvědomil, že před ním stojím doopravdy a nezdá se mu to, tak mě obejmul tak silně, že jsem nemohla dýchat. „Tolik jsi mi chyběla, proč jsi mi nenapsala, že jsem jedeš?... Počkej, první pojď dovnitř" usmál se na mě a zatáhl mě dovnitř.

Z Jonášovo pohledu

„Zůstaň tady stát,jo... Anebo né, schovej se ke mě do pokoje a přwkvapíme je, jo?" „jasně" usmála se a už odcházela ke mě do pokoje. Já jsem se otočil a musel jsem nahodit vážný výraz, ale moc to nešlo, byl jsem štěstím bez sebe. Tak dlouho jsem jí neviděl. Vešel jsem do obýváku a Kelly se mě zeptala „kdo to byl?" „nikdo" „byl tam nikdo? To jako vážně Jonáši? Nic lepšího si, si vymyslet neuměl? My tu holku slyšely" řekl Nikolas „do prdele, fakt?!?" „jo" řekly všichni sborově. „Je u tebe v pokoji?" ušklíbl se Erik. „Jo" „lidi jdeme!" prohlásil Jakub.
Všichni rychle vstaly a běželi ke mě nahoru, já běžel hned za nima, aby jsem viděl jejich reakci, tu by jsem si rozhodně ujít nenechal. Nikolas otevřel dveře a všichni ztichly, akorát koukali na Elis a byly z toho hotový stejně jako já.

Tak a je tady další kapitola :D chtěla bych jí věnovat jedný úžasný holce, protože mě dokázala dokopat ke psaní :D. Takže ta je pro tebe user01282146

#superman :D