The Bet [CZ]

5. kapitola

Rebecca

Vždycky jsem nosila černé oblečení, abych zapadla do davu, zmizela, ale to se vlastně nikdy nestalo. Myslím, že i kdybych si přes sebe přehodila neviditelný plášť, stejně by si mě všichni všimli. Rebecca Davis – ta šprtka, ubožačka, lůzr, podivín. Mohla bych vyjmenovat všechny přezdívky, ale proč? Proč zesměšňovat samu sebe, když na to mám spolužáky?

Přes rameno jsem si přehodila černou kabelku a pravou nohou vyšla z pokoje. Říká se, že když chcete mít dobrý den, máte vyjít pravou nohou. Dělám to tak každý den, ale nikdy se to neslnilo. Hádám, že je to jenom tradice, které se nechci zbavit.

„Becky," zvolal otec při mém příchodu do kuchyně, „pojď mě obejmout!" Usmála jsem se na něj, ale to už mě svíral ve svém náručí. Vyprostila jsem se z jeho objetí a široce se usmála na mámu. Stála u sporáku a smažila palačinky – jako každé ráno.

Moji rodiče jsou... divní, ale já je i přes to miluju. Tohle je jediný druh lásky, kterou, kdy poznám. Rodičovská.

Otec je herec. Teď si určitě myslíte, že jsem šťastné dítě, protože mám slavného tátu, ale tak to není. Hraje jen v divadle. Vzpomínám si, že mě jako dítě brával na jeho vystoupení. Seděla jsem v první řadě a on se na mě během představení usmíval. Chybí mi ty časy. Bezstarostné a bezproblémové dětství. Máma nepracuje. Bývala produkční, ale musela dát výpověď, kvůli mé babičce - její matce - o kterou se kvůli jejímu stáří a ztížené pohyblivosti musí starat.

Natáhla jsem se po čerstvě usmažené palačince ležící na talíři. Pálila mě na prstech, ale to mi nebránilo v tom, abych se do ní nezakousla.

„Becky," prolomila ticho máma, „měla bys jít pozdravit babičku. Určitě na tebe čeká." Přikývla jsem. Dožvýkala jsem poslední sousto palačinky a do utěrky si utřela mastné prsty.

Vkročila jsem do obýváku. Čelem ke mně na kolečkovém křesle seděla osoba, kterou jsem zbožňovala ze všeho nejvíc. Její šedivé vlasy byly jako obvykle elegantně učesané.

Všimla jsem si, že má zavřené oči, ale moc dobře jsem věděla, že nespí. Dělá to tak každý den, zavře oči a vnímá krásu světa jen poslechem. Dřepla jsem si k ní a chytila ji za ruku. Před očima se mi zableskla zeleň jejích očí, když je okamžitě otevřela. Rodiče říkají, že barvu očí jsem zdědila po ní. Prý je mám stejně zářivě zelené s jemným nádechem hnědi jako ona.

„Dobré ráno," zašeptala jsem veselým hlasem, „musím do školy. Uvidíme se odpoledne." Palcem jsem jí třela po ruce. Usmála se na mě a volnou rukou mě pohladila po líci.

„Nenech je si tě dobírat, Becco," řekla tichým hlasem.

Souhlasně jsem přikývla, „nenechám." Lhala jsem. Mála lež občas spíše pomůže, než uškodí.

Pustila jsem její ruku a s posledním věnovaným úsměvem se vrátila zpátky do kuchyně.

„Hádám, že musím do školy," řekla jsem rodičům a sklonila hlavu. Doufala jsem, že by se nade mnou třeba mohli slitovat a nechali by mě doma.

„Hádáš správně," přikývl otec s úsměvem, „uvidíme se." Povzdechla jsem si.

V předsíni jsem si nazula červené vansky. Nezapomněla jsem vyjít pravou nohou, zavřela za sebou dveře a šla na pospas osudu.

***

Jako každý den. Všichni na mě zírali a šeptali si o mně. Mohla bych se nazvat celebritou školy, každý mě znal, každý o mně mluvil, každý se na mě díval. Jediný problém byl, že mě nesnášeli.

Otevřela jsem svou skříňku a vytáhla z ní učebnici ekonomiky. Zmiňovala jsem už, jak moc nenávidím ekonomiku? Myslím, že ne.

Učebnici jsem si strčila pod paži a zabouchla skříňku. Až teď jsem si všimla člověka stojícího vedle ní. Jack Carter.

„Nepřišla jsi," řekl, jakmile si mě důkladně přeskenoval očima. Nechápavě jsem zvedla obočí. Neměla jsem tušení, o čem mluví.

„Kam?" zeptala jsem se otráveným hlasem.

„Na tu párty," odpověděl, „k Alyson Huntmanové. Zval jsem tě tam v pátek a ty jsi nepřišla." Nechtěla jsem se o tom bavit. Vlastně ani nevím, proč mě pozval. Zrovna mě. Nikdy jsme spolu nemluvili a já o to ani nestála. Chtěla jsem jen poklidně přežít čtvrťák a odejít na univerzitu někam hodně daleko. Někam, kde už nikdy neuvidím lidi z téhle školy.

Pokrčila jsem rameny: „pokud si vzpomínám, řekla jsem, že možná přijdu." Můj hlavní problém byl, že neumím říkat ne. Vždy, když se mě někdo na něco zeptá, odpovím možná nebo nevím anebo, co je horší, raději souhlasím, než abych vypustila to pro mě těžké slovo z úst.

„Čekal jsem na tebe," sklonil hlavu.

„To není můj problém," odbyla jsem ho, „promiň, musím jít na hodinu." Děkovala jsem Bohu, že ekonomiku nemáme společnou. Otočila jsem se na patě a vydala se na pospas hodině, kterou ze všeho nejvíc nenávidím.