The Bet [CZ]

25. kapitola

Rebecca

Přehodila jsem si kabelku přes rameno a pomalým krokem jsem za ostatními studenty vyšla ze dveří učebny. Prohrábla jsem si vlasy a přehodila si je na levé rameno.

„Rebecco!" slyšela jsem za sebou něčí hlas křičící mé jméno. Neotočila jsem se. Asi to bylo hlavně proto, že hlas, který křičel mé jméno, mi nebyl nijak povědomý ani známý. Nechtěla jsem, aby mi dnes někdo řekl, jak hrozně mé vlasy vypadají, že má taška není od světoznámých návrhářů nebo že jsem prostě ubohá.

„Davisová!" Tentokrát k oslovení použil mé příjmení. Obrátila jsem oči v sloup a konečně se otočila. Na dlouhé chodbě postávalo několik studentů, ale jediný, kdo mi věnoval pozornost, byl Oliver. Udivilo mě, že zrovna on na mě volal. Vlastně mě překvapilo, že vůbec znal mé jméno. Nikdy jsme spolu nemluvili. Nikdy jsme o sebe ani jen nezavadili pohledem – teda alespoň já ne.

Tázavě jsem zvedla obočí. Nechtěla jsem na něj plýtvat slovy.

S rukama v kapsách a batohem přehozeným přes jedno rameno, se ke mně přiblížil a pak konečně promluvil. „Potřebuju s tebou o něčem mluvit."

„Jestli chceš opsat úkol zítřejší do dějepisu, tak ho nemám," lhala jsem. Na tom úkolu jsem strávila celou noc.

Zmateně si mě přeměřil pohledem: „nemáme spolu dějepis." Nemáme? Tak to mi trochu nevyšlo. „Tak či tak," pokrčil rameny, „chci s tebou mluvit."

„Ale já s tebou ne," ušklíbla jsem se.

Hluboce si povzdechl. Zdálo se, jako by chtěl, abych tenhle jeho povzdech slyšela. „Je to důležité... vážně."

„Nemám čas," řekla jsem. Jack na mě čekal před školou. Měli jsme si spolu udělat pěkné odpoledne. Nechtěla jsem ztrácet ani minutu nazbyt. „Jack na mě čeká."

„No právě." Jeho oči si mě znovu přeskenovaly od shora dolů a zpět. Jeho pohled mi byl nepříjemný. „Měla bys něco vědět... o Jackovi." Jeho ruce se mírně zatnuly v pěst, když vyslovil jeho jméno. Myslela jsem, že byli nejlepší kamarádi.

Nechápavě jsem zvedla obočí a čekala, až bude pokračovat. Chvíli mi trvalo, než se konečně rozhodl promluvit. To ticho mezi námi bylo ubíjející.

„Nemiluje tě," pronesl vážně. Nevěřila jsem mu. Proč bych taky měla? Kdyby mě nemiloval, přece by se mnou nechodil a netrávil by se mnou veškerý volný čas, ne?

Z úst se mi ozvalo tiché uchechtnutí: „to ti řekl?"

„Ani nemusel," odpověděl s vážným výrazem na tváři. Rty měl vytvarované do rovné linie. Jeho oči ani jednou nepřerušily kontakt s těmi mými. „Všechno byla jen hra."

Nechápala jsem ho. Nechápala jsem, o čem mluvil. Nechápala jsem, proč jeho hlas a výraz tak najednou zvážněl. Ale začínala jsem se bát. Měla jsem strach, co se z tohohle rozhovoru nakonec vyklube. Bála jsem se, s jakými novými informacemi odtud odejdu. Samozřejmě, že jsem Jackovi věřila. Věřila jsem mu každé slovo, které kdy řekl, každý úsměv, každý polibek a stále mu to věřím. Ale něco uvnitř mě se napnulo. Jako bych někde hluboko uvnitř sebe cítila, že tohle neskončí dobře, že tahle konverzace zničí naprosto všechno.

„Co?" dala jsem si ruce v bok a upřeně mu hleděla do očí.

„Byla to sázka," vysvětlil mi, „všechno to, co s Jackem prožíváš je jenom součástí sázky. Před půl rokem jsme se vsadili. Nemiluje tě." Cítila jsem obrovskou bolest v mé hrudi. Nechtěla jsem mu věřit.

„Co?" zopakovala jsem nechápavě.

„Jen se o tebe vsadil, Becks! Chtěl tě přetáhnout. Myslel si, že to nepůjde jinak, než když s tebou začne chodit." V hlavě mi stále dokola znělo slovo sázka. Opakovalo se jako ozvěna.

„Ne," zakroutila jsem hlavou. Můj hlas zněl roztřeseně. „Nevěřím ti."

„Nelžu ti. Jen se o tebe sprostě vsadil. Mezi vámi není nic víc než sázka. Nemiluje tě a nikdy nebude. Všechno je z jeho strany jenom hrané. Jen tě chce konečně dostat do postele a vyhrát." Ztěžka jsem polkla. V krku se mi vytvořil obrovský knedlík, oči se mi zaplnily slzami. Stále jsem si opakovala větu, 'nevěř mu. Jen ti lže. Jack tě miluje', ale nepomáhalo to, ba naopak stále se to zhoršovalo. Někde hluboko v hlavě jsem tušila, že Jack by se nezahazoval s někým, jako jsem byla já.

„Nevěřím ti," dostala jsem ze sebe. Řekla jsem to jenom proto, abych sama sobě nalhala, že všechno, co mi řekl, byla lež.

Otočila jsem se a rychlým krokem od něj odkráčela. Párkrát jsem silně zamrkala, abych zahnala slzy, a zhluboka jsem se nadechla. Zatlačila jsem do dveří a vyšla ven. Ani ne za sekundu se mi na něj naskytl pohled. Stál pod schody s bezproblémovým výrazem na tváři. Vlasy měl rozfoukané od větru, jeho oči byly zaměřeny na mě, na rtech se mu objevil úsměv. Čekal, až mu jej opětuju, věděla jsem to, ale neudělala jsem to. Nemohla jsem. Nemohla jsem se ani jen pousmát.

Opatrně jsem seskákala schody a přiblížila se k němu. Nahnul se ke mně s úmyslem dát mi pusu. Uhnula jsem. Úsměv z tváře mu zmizel, nechápavě se na mě podíval.

„Je to pravda?" zeptala jsem se ho zlomeným hlasem.

„Co je pravda?" znovu se na mě usmál.

„Je pravda, že ses o mě vsadil?" vychrlila jsem ze sebe. Má otázka ho zarazila. Nemusel mi ani odpovídat. Jenom při pohledu na jeho tvář a pohled, který se mu na ní vyrýsoval, jsem věděla, že Oliver mi nelhal.