The Bet [CZ]

18. kapitola

Rebecca

„On... Co?" nechápavě jsem ze sebe vykoktala a zírala na učitele matiky. Posunul si brýle blíž k očím.

„Jack zrušil doučování," zopakoval a díval se na mě, jako bych byla mentálně narušená. „Řekl, že za ty dva měsíce jsi ho připravila na všechny testy a maturitu." Zmateně jsem kývla hlavou a předstírala, že tomu rozumím a že to všechno není jen lež. Vždyť jsme stihli probrat jenom tři látky, sakra! Proč lhal?

„Uh..." couvla jsem o krok dozadu, „... dobře." Po tomhle slově jsem se rychle otočila a ještě rychleji zmizela ze třídy a z učitelova dohledu. Kdybych tam zůstala jen o vteřinu déle, asi by si opravdu začal myslet, že se mnou něco není v pořádku.

Samozřejmě, že jsem byla ráda, že Jack zrušil doučování a já se s ním od tohohle dne nemusím nadále vídat, ale na druhou stranu... cítila jsem se kvůli tomu divně. Celou dobu jsem si přála, abych s ním nemusela trávit odpoledne a teď když se mé přání konečně vyplnilo, nelíbilo se mi to. Všechno mi to přišlo zvláštní. Nečekala jsem, že by něco takového udělal. Celý včerejší večer a i tohle ráno jsem se psychicky připravovala, že mu budu muset odpoledne zase čelit. A teď se dozvím, že nemusím... už nikdy. Můžu se vrátit ke svému nudnému životu a začít se připravovat na Brown. Nemusím se scházet s Jackem. Přesně takhle jsem to přece chtěla, tak proč teď nejsem ráda? Proč mě to vůbec nepotěšilo? Proč kvůli tomu cítím bolest?

Posadila jsem se do volné lavice a na stůl si hodila učebnici ekonomie. Hlavu jsem si položila do dlaně a zadívala jsem se ven z okna. Foukal vítr. Poznala jsem to podle listů stromu, které se v závanu větru zvedly, a pak se zase vrátily do předchozí polohy. Ale i přesto bylo teplo. Lidé kráčející po chodníku nosili trička s krátkým rukávem. Auta jezdili s otevřenými okýnky. Cyklisté měli sluneční brýle na očích.

„Rebecco!" vyrušil mě učitelčin hlas. Trhla jsem sebou a navázala s ní oční kontakt. Ani jsem si nevšimla, že už začala hodina. Tázavě jsem zvedla obočí. Třída vybuchla smíchem. Nechápala jsem proč. Prostě jsem jenom předstírala, že se nic neděje a čekala na učitelčina slova.

„Řekni nám nějaký příklad hmotných potřeb člověka," přikázala mi. Zadívala jsem se na ni a mlčela. Po chvíli přemýšlení jsem konečně otevřela pusu a odpověděla.

„Jídlo?" zaznělo to spíše jako otázka. Vlastně to tak i zaznít mělo, protože jsem si nebyla jistá mou odpovědí. Kývla hlavou na souhlas a otočila se k tabuli. Na malou chvíli se mi zdálo, že byla z mé správné odpovědi zklamaná. Zdálo se mi, že všichni ve třídě byli z mé správné odpovědi zklamaní. Ale to je pochopitelné... nikdo mě moc nemusel.

***

Po době se rozezněl zvonek. Otráveně jsem zakoulela očima, vypnula televizi a vstala z gauče. Pomalými kroky jsem se došourala ke vchodovým dveřím. Ani jsem se nepokoušela odstranit tu otrávenou grimasu z mé tváře. Prostě jsem jenom otevřela dveře a člověka stojícího před nimi probodla pohledem.

„Ahoj," pozdravil s úsměvem Jack. Překvapilo mě, že tady přede mnou stál zrovna on.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se místo pozdravu.

„Mohla jsi třeba říct 'ahoj, Jacku. Dlouho jsme se neviděli. Jak se máš'?" snažil se napodobit můj hlas, ale moc mu to nevyšlo.

„Co tady děláš?" zopakovala jsem. Stála jsem ve dveřích a nechystala jsem se ho pustit dál.

Uchechtl se a prohrábl si vlasy: „jdeme ven." Z jeho úst to vyznělo jako rozkaz. Sarkasticky jsem se zasmála a chtěla mu zabouchnout dveře před nosem. Nepodařilo se mi to. Než se dveře stihly zavřít, zastavily se o Jackovu nohu.

„Víš, že 'ne' neberu jako odpověď." Stále držel nohu mezi rámem dveří a dveřmi.

Naštvaně jsem zavrčela: „nemám čas."

„Vážně?" zvedl obočí a zkřížil ruce na hrudi, „a co děláš? Sleduješ novou epizodu 'Teen Wolf'?" Jak je sakra možné, že mě za tak krátkou dobu stihnul tak poznat?

Rozpačitě jsem se zasmála: „ne." Lež. Měla bych začít chodit na kurzy lhaní, protože jsem v tom očividně neexcelovala.

„Pojď," kývl hlavou k autu zaparkovanému na příjezdové cestě. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou.

„Budu tady stát do té doby než se uráčíš jít," řekl rozhodně. Přimhouřila jsem oči a zadívala jsem se na něj. Věděla jsem, že to myslí vážně. Vždycky všechno myslel vážně.

Povzdechla jsem si a zamumlala tiché: „fajn." Otočila jsem se a nazula si boty ležící v koutu předsíně. Popadla jsem klíče a strčila si je do levé kapsy riflí, pak jsem konečně vyšla z domu. Úsměv rozléhající se na Jackových rtech mě nutil vrátit se zpátky.

„Musím být doma v osm," řekla jsem, i když mi rodiče nikdy nic takového neporučili. Věřili mi, a proto jsem mohla být venku do té doby, dokud jsem chtěla. Možná mi tohle pravidlo nedali jenom kvůli tomu, že jsem večer ven nechodila.

„Vrátíme se v sedm," ušklíbl se a mrkl na mě. Obrátila jsem oči v sloup a nasedla do auta. Měla jsem strašnou chuť otočit se k oknu a nevěnovat mu mou pozornost, ale bylo by to dětinské. Nebudu předstírat, že jsem naštvaná a nebudu se chovat jako dítě, když mu to můžu dát pěkně sežrat. Třeba se naštve, smykem otočí auto a zaveze mě zpátky domů. To se určitě stane, Rebecco...

„Kam jedeme?" zeptala jsem se, když konečně nastartoval auto a vyjel s ním na silnici.

Pokrčil rameny: „tajemství."

„Nenávidím tajemství," řekla jsem naštvaně. Bez Jackova povolení jsem zapnula rádio. Autem se rozezněla neznámá písnička.

„Budeš to muset předýchat," vyplázl na mě jazyk.

Zkřížila jsem ruce na prsou a propálila ho pohledem. Nevšiml si mého výrazu, protože se věnoval řízení a upřeně hleděl na prázdnou silnici před ním.

„Dostanu to z tebe." Jistota sršela z tónu mého hlasu, „za pět minut mi to prozradíš. Dokážu být dost protivná."

„To věřím," otočil se na mě a věnoval mi rychlý úšklebek. Ublíženě jsem se na něj podívala, a pak se usmála.