The Bet [CZ]

16. kapitola

Jack

„Políbil jsem ji," ušklíbl jsem se a vidličkou nabodl rozvařenou bramboru, kterou jsem si poté strčil do úst. S nechutí jsem ji rozžvýkal a polkl.

Oliver na mě vyvalil oči a zalapal po dechu: „c-co?"

Cítil jsem, jak se mi úsměv na tváři stále zvětšoval a zvětšoval. Nevěděl jsem proč. Nebylo to proto, že bych na sebe byl pyšný. Nebylo to proto, že bych si připadal, jako bych pomalu ale jistě vyhrával sázku. Bylo to něco jiného. I ten úsměv mi připadal jiný než, když jsem mu to oznámil. Nebyl to můj světoznámý úšklebek... cítil jsem to jinak.

„Políbil jsem ji," zopakoval jsem. Oliverovi doslova spadla brada. Vidličku jsem položil na talíř s tím, že už jsem dojedl.

„A-a co u-udělala ona?" vykoktal ze sebe s vykulenýma očima, které neměly daleko od vypadnutí z důlků jeho očí.

„Políbila mě zpátky," odpověděl jsem a pokrčil rameny.

Zavrtěl hlavou a nadechl se. Oči se mu konečně vrátily do normální polohy. Děsilo mě, jak moc je dokáže vykulit.

„Nevěřím ti," zkřížil ruce na prsou a upřeně se mi zahleděl do očí. Vypadalo to, jako by se mi v nich snažil najít všechny odpovědi, i když ty jsem mu už dávno dal. Neměli by si nejlepší kamarádi věřit? Pro Olivera bylo slovo 'důvěra' asi neznámé.

S nezájmem jsem pokrčil rameny: „to je tvůj problém. Jenom ti říkám, že se jí dostávám pod kůži. Nepotrvá ani měsíc a budeme oficiálně pár, a pak... moc dobře víš, co bude následovat." Na rtech se mi objevil úšklebek. Choval jsem se arogantně, ale to mi bylo v téhle chvíli naprosto ukradené.

„Tohle se ti u Rebecci nepodaří ani za sto let."

Vstal jsem. Tác s talířem a nedojedeným jídlem na něm jsem nechal ležet na stole. „Jo," usmál jsem se, „protože se mi to podaří za pár týdnů." S touhle větou jsem odešel. Něco ve mně mi říkalo, že se naše přátelství s Oliverem pomalu ale jistě láme na kusy. Cítil jsem, jak se navzájem odcizujeme. Za poslední měsíc jsme si neprozradili naše vzájemná tajemství, která se ve mně kupí a začínají mě užírat. Nemluvíme spolu tak jako předtím. Navzájem si nedůvěřujeme. Stále mezi námi cítím nějaké spojující pouto... ale není to to, co to bývalo předtím. Ale s tím se musím vyrovnat. Přátelé přicházejí a odcházejí.

***

„Víš, co jsem zjistil?" zeptal jsem se Becky, která zase nezastavitelně listovala v tom pitomém sešitu. Dělá to vždy, když sedíme naproti sebe a ona mě má doučovat.

„Co?" zeptala se bez toho, aby zvedla oči a podívala se na mě.

„Bojíš se," odpověděl jsem. Mé oči byly zafixované na ní. Občas mi připadalo, že je od ní nemůžu odtrhnout.

Konečně zvedla hlavu. Její pohled zachytil ten můj. Tázavě, ale i zmateně zvedla obočí. Bylo mi jasné, že čeká na mě vysvětlení. Chvíli jsem na ni jenom hleděl a mlčel, ale pak jsem konečně promluvil.

„Bojíš se," zopakoval jsem, „bojíš se toho, co by říkali ostatní. Bojíš se toho, že nejsi dost dobrá. Bojíš se, že to nezvládneš. Bojíš se pocitů. A především se bojíš sama sebe."

„Co?" z hrdla jí vyšel chraplavý a překvapený hlas. Pousmál jsem se nad jejím výrazem. Obočí měla mírně zdvižené. Oči jí zářily zelení, překvapením a zmateností. Rty měla vytvořené do rovné linie.

„Proč prostě nepřiznáš, že bys ten večer ráda zopakovala? Proč se bojíš říct pravdu, když víš, že já bych dal cokoliv, abych ten moment mohl zopakovat." Tím momentem jsem myslel právě tu pusu, ale byl jsem si jistý, že to pochopila, už jenom podle jisker, které se jí zablýskly v očích.

„Proč mě prostě nenecháš být?" změnila téma. Nenávidím, když tohle někdo dělá. Chci slyšet její odpověď na mou otázku a ona si jen tak změní téma a dělá, jako bych se na nic nezeptal.

„Becks...," povzdechl jsem si, „víš... že..." Snažil jsem se seskládat slova a utvořit smysluplnou větu, ale nějak to nefungovalo. Připadal jsem si, jako by se mi z hlavy vypařila všechna slova a já prostě nevěděl, co říct.

„Co vím?" propalovala mě pohledem. Líbilo se mi, jak na mě zírala. Tak nenávistně, ale naopak toužebně. Sám jsem nevěřil tomu, co jsem si právě teď pomyslel. Je to jenom sázka... snaž se a vyhraješ ji.

Nadechl jsem se: „stojíš uprostřed minového pole a mně při každém kroku blíž k tobě vybouchne mina pod nohama. Ničíš mě... snaž se mě nezabít, prosím."

„Kdybys stoupnul na minu, už dávno bys zemřel," široce se usmála.

Zakoulel jsem očima: „nechytej mě za slova. Víš, co jsem tím myslel."

„To je ten problém, Jacku," prohrábla si vlasy a na chvíli ode mě odvrátila pohled, „moc dobře vím, co jsi tím myslel. Nechci tě zabít,... ale prostě chci, abys odešel, zmizel z mého života, protože já tě možná ničím, ale ty mě už zabíjíš."