The Bet [CZ]

23. kapitola

Rebecca

Nechtěla jsem si to přiznat. Nechtěla jsem si přiznat, že Jack pro mě znamenal víc než kdokoli jiný. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem se do něj bláznivě zamilovala. Nechtěla jsem tomu uvěřit, i když jsem věděla, že je to pravda.

Všechno bylo zvláštní, v dobrém slova smyslu. Doufala jsem, že vypadnu ze střední, odejdu na vysokou a nikdo mi nebude chybět. Na nikoho si ani nevzpomenu a teď, když jsem olízla obálku a po dlouhé době zase ucítila tu nechutnou chuť, pak ji nadobro zavřela a položila na prázdný stůl s tím, že ji musím, co nejdřív zanést do poštovní schránky, jsem si uvědomila, že to, co jsem si přála, to v co jsem doufala, se nestane.

Pět měsíců. Pro někoho dlouhá doba, no pro mě ne. Dřív bych depresivně seděla, obracela listy v kalendáři a počítala dny do toho dne, kdy mi konečně skončí škola a tím i můj středoškolský život. Teď se jen sama sebe ptám, jak to všechno bude fungovat. Brown je daleko. Strašně daleko. A já se nechci vzdát mého snu studovat tam, ale taky se nechci vzdát Jacka. Proč je život tak těžký?

„Není moc brzo na posílání přihlášky?" Ozval se za mnou hlas mé matky. „Je teprve první březnový den."

„Ne," otočila jsem se na ni, „už včera bylo pozdě." Posadila se na židli naproti mně. Přeměřila si mě pohledem a zvláštně se usmála. Tenhle její úsměv vždy znamenal jenom jednu věc – výslech.

„Mami... ne," přerušila jsem ji ještě předtím, než stihla promluvit.

„Ještě jsem nic neřekla," rozhodila rukama.

„Ale chystáš se," přimhouřila jsem oči.

„Takže..." usmála se.

Zakroutila jsem hlavou a tiše zamumlala: „a tady to máme."

„Měla bys nás seznámit s Jackem," vyhrkla.

Vykulila jsem na ni oči a vyskočila ze židle. Nesouhlasně jsem kroutila hlavou a pomalu couvala dozadu. Doufala jsem, že stihnu zmizet dřív, než si toho všimne.

„Vypadá jako milý kluk," začala, „ráda bych ho poznala. Pozvi ho dnes na večeři."

„V žádném případě," nesouhlasila jsem. Tohle se nestane. Nedonutí mě. Nezlomí mě a já rozhodně nesvolím.

***

„Jacku, dáš si ještě salát?" zeptala se ho mile má matka, když sklízela talíře s občasnými zbytky jídla ze stolu. Nemohla jsem uvěřit, že mě zlomila a já ho nakonec pozvala. Celá atmosféra u stolu byla zvláštně nepříjemná a já si připadala jako v jednom z těch romantických filmů, kdy holka pozve svého kluka na večeři a všichni se chovají až přehnaně mile a vstřícně.

„Ne," odmítl Jack, „děkuju." Jeho ruka byla propletena s tou mou pod stolem. Všimla jsem si, že otec se netvářil moc nadšeně z Jackovy přítomnosti. Jak jsem řekla... přesně jako v těch přeslazených, romantických filmech. Matka s babičkou na nás jen s úsměvy na tvářích zíraly a já si každou přibývající sekundou připadala divněji a divněji.

„Myslím...," odkašlala jsem si kvůli chraplavému hlasu, který vyšel z mých úst, „myslím, že půjdeme nahoru." Podívala jsem se na Jacka a ten jen kývl hlavou. Zároveň jsme vstali, naše ruky stále spojené. Rozpačitě jsem se usmála na rodinu sedící za stolem a s Jackem v patách se snažila, co nejrychleji vyjít z kuchyně. Doslova jsem mohla cítit ty pohledy na našich zádech.

„To bylo trapné," zhluboka jsem si vydechla, když jsem zavřela dveře mého pokoje.

„Trošku," Jack naklonil hlavu na stranu a mezi palcem a ukazováčkem ukázal centimetrovou vzdálenost. Usmála jsem se a sedla si na kraj postele. Rukou jsem poklepala vedle sebe na znamení, aby si sednul vedle mě. Udělal tak. Jedna jeho ruka spočinula na mém stehně, druhou mě objal kolem pasu.

„Poslala jsem přihlášku na Brown," oznámila jsem mu po pár minutách ticha.

„To je skvělé," usmál se, ačkoliv mi jeho úsměv připadal nucený.

„Kam se hlásíš ty?" zeptala jsem se ho.

Pokrčil rameny a zamumlal: „to není důležité." Podle tónu jeho hlasu jsem poznala, že se o tomhle tématu nechce bavit, ale nechtěla jsem to nechat jen tak být.

„Je," nesouhlasila jsem, „je to důležité. Jde přece o tvou budoucnost. O naši budoucnost. Jak se mám chovat, jako že to není důležité, když je tady možnost, že od sebe budeme tisíce kilometrů daleko? Jen mi řekni, kam se hlásíš, prosím."

„Becky...," povzdechl si zoufale. Vždy, když mě oslovil 'Becky' nahnalo mi to husí kůži. Nevím proč. Možná to bylo jeho hlasem nebo způsobem, kterým mé jméno vyslovoval.

„Řeknu ti to, když mě přijmou," sundal jeho ruku z mého stehna a přemístil ji k mému líci, po kterém mě párkrát pohladil palcem. „Slibuju."

„Fajn." I když nechtěně nakonec jsem souhlasila. Usmál se na mě a konečně přilepil jeho rty na ty mé. Na tenhle okamžik jsem čekala celý večer. Netrpěla jsem přece rodinou večeři jenom tak pro nic za nic, ne? Vjela jsem mu rukou do vlasů a tím prohloubila polibek. Jeho hebké rty opatrně přejížděly po těch mých a já nechtěla, aby tenhle moment někdy skončil.