The Bet [CZ]

28. kapitola

Rebecca

Nepochopil to. Nepochopil, že chci být sama, že ho nechci vidět. Prostě si jen tak vešel do mého pokoje se skloněnou hlavou. Na chvíli jsem se na něj zadívala, ale pak rychle odvrátila hlavu a svůj zrak upřela na nástěnku pověšenou na stěně nad stolem.

„Becky," vyslovil mé jméno tak jemně, jak jen mohl. Ignorovala jsem ho. „Jen se na mě podívej... prosím." Možná, když uvidí mou tvář, odejde. Možná mu podle mého výrazu dojde, že s ním nechci mluvit... alespoň ne teď.

Udělala jsem tak, jak řekl. Otočila jsem na něj hlavu a podívala se mu přímo do očí. Jeho tvář neměla žádný výraz. Oči měl prázdné – bez jisker, bez signálů, jen prázdná hnědozelená barva. Nemračil se, neusmíval se, jen na mě zíral.

„Co chceš, Jacku?" prolomila jsem ticho chraplavým hlasem. Udělal dva kroky dopředu a tím se ke mně přiblížil.

„Jen jsem ti to chtěl všechno vysvětlit," odpověděl.

„Nepotřebuju tvé vysvětlení."

Znovu se ke mně přiblížil. Posadil se na okraj postele a natočil se tak, aby na mě viděl. Jeho blízkost mi byla příjemná, ale nedávala jsem to najevo.

„Přiznávám, že první měsíc to byla všechno jen sázka," začal vysvětlovat, jako by vůbec neslyšel mou předešlou větu, „neměla jsi mě ráda a já si užíval tvou odtažitost. Ale pak... pak jsem začal všechno cítit jinak. Ty jsi byla ta, kterou jsem chtěl odpoledne vidět. Ty jsi byla ta, která mi vytvořila úsměv na tváři. Zamiloval jsem se do tebe... zní to tak strašně klišé, ale je to pravda. Zamiloval jsem se a hned, jakmile jsem to zjistil, jsem chtěl s tou sázkou seknout. Vyhrožovali mi. Kdybych s tou sázkou skončil, všechno by ti řekli. Až moc jsem se bál a teprve předevčírem jsem posbíral všechnu odvahu a seknul s tím, i když jsem tu sázku neřešil už hodně dlouho a nic pro mě neznamenala. Nepokračoval jsem v ní, jen jsem prostě nemohl oficiálně skončit."

„Co když ti nevěřím?" zkřížila jsem ruce na prsou a přeměřila si ho pohledem.

„Nevěříš?" tázavě zvednul obočí. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou na znak mé záporné odpovědi. Sama jsem nevěděla, jestli tomu všemu mám věřit nebo ne. Byla jsem až moc zmatená.

„Nechal jsem se od tebe doučovat matiku. Ukázal jsem ti mé oblíbené místo, kam jsem ještě nikdy nikoho kromě tebe nevzal. Celý den jsem zjišťoval, jakou pomazánku na sendviči máš nejradši," nad touhle vzpomínkou se pousmál. „Dobýval jsem tě neskutečně dlouho a ani na setinu vteřiny jsem se nevzdal. Vždy když jsem měl tu šanci držet tvou ruku, bez přemýšlení jsem ji přijal. Vždy když se mi naskytl volný průchod k tvým rtům, neváhal jsem ani minutu. A to nejdůležitější... vždycky jsem tě miloval celým svým srdcem a stále tě miluju." Mlčela jsem. Jen jsem mu zírala do očí a nemohla ze sebe dostat ani hlásku.

„Vážně si myslíš, že bych tohle všechno dělal, kdybych k tobě nic necítil? Vážně si myslíš, že jsem tohle dělal jenom kvůli nějaké debilní sázce? Vážně si myslíš, že bych se jen tak přihlásil na Brown, kdyby tam nešla holka, kterou miluju?"

Brown? Přihlásil se na Brown? Nemohla jsem přemoct mé mimické svaly. Musela jsem se usmát.

„Ty-ty ses přihlásil na Brown?" zeptala jsem se na otázku, na kterou mi už vlastně dal odpověď. Přikývl.

„Chceš slyšet víc důvodů, které by dokázaly, jak strašně moc tě miluju?" zvednul obočí a trpělivě čekal na mou odpověď.

„Máš v zásobě nějaké pikantní?" uchechtla jsem se. Pousmál se a posunul se blíž ke mně.

„Samozřejmě, že mám," mrkl na mě. „Už mi věříš, že tě opravdu miluju?"

Skousla jsem si ret a mírně kývla hlavou. Věřila jsem mu.

„Odpustíš mi to někdy?" šeptl.

„Už jsem ti to odpustila," zašeptala jsem s úsměvem na tváři. Odpustit je jedna věc, zapomenout je ta druhá. Ale byla jsem si jistá, že zapomenutí mi nebude trvat tak dlouho... už jenom díky Jackovi.

Usmál se na mě a přiblížil se k mým rtům. Chvíli se na ně jen tak díval a mučil mě čekáním, ale pak je konečně přitiskl k těm jeho. Vjela jsem mu rukou do vlasů. Jeho ruka byla umístěná na mém líci. Jeho hebké rty se pomalu třely o ty mé a já si tenhle okamžik užívala tak moc jako snad ještě nikdy. Ne nadarmo se říká, že usmiřování patří k jedněm z nejlepších věcem v páru. Po chvilce jsme se od sebe odtáhli. Opřel jeho čelo o to mé a z nebezpečné blízkosti mi hleděl do očí.

„Nemůžu se dočkat, až spolu nastoupíme na Brown," řekla jsem tiše. Na rtech se mi objevil úsměv. Jack se jen usmál a palcem mě pohladil po líci.

„Možná- možná bychom měli být za tu sázku rádi," řekl s nejistotou v hlase, „protože kdyby jí nebylo, nepoznal bych tě a teď bych neměl tu nejúžasnější holku na světě. Miluju tě, Becks." Do tváří se mi vehnalo teplo a s tím určitě i červeň.

„Taky tě miluju." Prolomila jsem vzdálenost, která nás od sebe dělila a znovu spojila naše rty. Měl pravdu, kdyby nebylo té sázky, pravděpodobně bychom tady teď spolu neseděli, po prázdninách bychom spolu nešli na Brown, prostě by všechno bylo úplně jinak. A představa života bez Jacka se mi vůbec nezamlouvala.

-KONEC-

Strašně moc vám děkuju za všechno, co jste pro mě udělali. Za všechny reads, votes a komentáře. Vážím si každého jednoho z nich. Nebýt vás nevím, jestli bych měla takovou chuť psát jakou mám. Přes 44 000 zhlédnutí, 3 000 votů, 500 komentářů (tehdy, teď jsou ta čísla i trojnásobně vyšší a mně to dělá obrovskou radost) - jsou to pro mě naprosto obrovská čísla. Nikdy vám nebudu schopna dostatečně poděkovat.