The Bet [CZ]

7. kapitola

Rebecca

Když jsem se konečně probrala z transu a uvědomila si, co dělá, bleskurychle jsem ho od sebe odstrčila. Nechápavě jsem na něj hleděla.

„Co děláš?!" vykřikla jsem a seskočila z postele na měkký koberec, který se rozprostíral po celém jeho pokoji. Dala jsem ruce v bok a čekala na jeho odpověď. Dvakrát si prohrábl vlasy. Několikrát se nadechl v úmyslu promluvit, ale z jeho úst nevyšla ani hláska.

„Já..." začal, ale pak jen zakroutil hlavou. Přehodila jsem si kabelku přes rameno a stále čekala na jeho odpověď. Nechystala jsem se jeho místnost opustit bez jediného vysvětlení. Nikoho přece nepolíbíte bezdůvodně, nebo jo? U Jacka by mě to ani nepřekvapilo. V jeho hlavě byla jenom jediná myšlenka – jak nejrychleji sundat holce kalhotky.

„Myslel jsem-" promluvil, ale pak přestal. Nedokázal vymyslet ani jednu zatracenou větu.

„Co sis myslel?!" Můj hlas byl snad v té nejvyšší tónině. Nemohla jsem se ovládat. Udělal něco, co jsem si schovávala pro někoho speciálního. Pro někoho s kým budu chtít chodit. Byla to má první pusa, pro Krista! Ano, spousta z vás si asi pomyslí, že přeháním, ale pro mě to bylo něco výjimečného. Nenáviděla jsem Jacka Cartera, ale teď ho nenávidím ještě víc. Nenáviděla jsem ho tak jako kapustu, která mi vždy přivodila dávící reflex, jako všechny detektivky a fantasy knížky. Nenáviděla jsem ho tak, jak si normální člověk nedokáže představit.

„Tohle mělo být blbé doučování, ne hodinka líbání!" Byla jsem naštvaná. „Co sis sakra mohl myslet?! Že se mi líbíš?" sarkasticky jsem se zasmála, „ne, Jacku, nelíbíš." Chovala jsem se hnusně, ale jak jinak jsem měla reagovat? Svléknout se a roztáhnout nohy? Nebyla jsem ten typ, a pokud si to myslel, tak mi ho bylo líto.

„Promiň," povzdechl si a postavil se. Zakroutila jsem hlavou a naštvaně přešla ke dveřím. Zatáhla jsem za kliku a otevřela je. Ještě jednou jsem se otočila a řekla: „pro dnešek doučování skončilo. Na zítřejší se domluvíme ve škole." Nebyla jsem si jistá, jestli s ním zvládnu trávit každé idiotské odpoledne.

„Odvezu tě domů," nabídl mi, ale já nesouhlasně zakroutila hlavou. Uvědomovala jsem si, že to byla pravděpodobně chyba, protože jsem neměla tušení, jak se odtud dostanu domů, ale pořád lepší se ztratit než strávit několik dalších desítek minut v autě s tímhle idiotem. Šla jsem chodbou a za sebou slyšela jeho kroky.

„Nemusíš mě vyprovázet. Trefím sama," řekla jsem sebejistě. Nic na to neřekl, prostě mě stále následoval. Naštvaně jsem zabručela, ale věděla jsem, že to neslyšel.

Otevřela jsem obří vchodové dveře a jedním velkým krokem opustila jejich palác. Pořád byl za mnou. Štvalo mě to.

„Nastup si," zavelel, když jsem šla kolem jeho auta. Nemělo cenu mu odporovat. Zbytečně bych naštvala jeho i mě. Otevřela jsem dveře jeho audi a neochotně nastoupila.

Celou cestu jsem strávila zíráním ven z okna a ignorováním toho, že Jack sedí přímo vedle mě. Představovala jsem si, že tady není. Přála jsem si, aby tady nebyl.

Zdálo se to jako věcnost, než konečně odbočil do ulice, kde se nacházel můj domov. Přesto to bylo nanejvýš deset minut. Jediná slova, která jsem s ním za tu dobu prohodila, byl moment, kdy jsem mu nadiktovala mou adresu.

Zastavil před mým domem, ale motor nechal běžet. Naposled jsem se na něj podívala a kývla hlavou na rozloučení. Nechtěla jsem s ním ztrácet další přebytečná slova. Vysedla jsem z auta a dívala se, jak odjíždí a každou sekundou se jeho auto vzdaluje.

Jack

Ona je tak strašně... nedosažitelná a tvrdohlavá. Každá holka by dala cokoliv za to, aby mě mohla políbit, ale ona... ona má prostě svou hlavu. Když jsem uzavíral tu zatracenou sázku, myslel jsem, že to bude jednoduché,... že to pro mě bude jenom taková jednohubka, kterou slupnu najedenkrát. Právě proto jsem s tou sázkou souhlasil. Chtěl jsem si užít a chtěl jsem Oliverovi dokázat, že můžu mít jakoukoliv holku, na kterou si zrovna ukážu. A tady začíná ten problém... Nejsem si jistý, jestli to dokážu. Do postele bych dostal kteroukoliv, ale Rebecca je jiný šálek čaje. Je nedostupná. Má kolem sebe postavenou zeď, která je pravděpodobně delší než ta čínská.

Měl bych to vzdát? Měl bych vybalit dvě stě dolarů a dát je Oliverovi jen proto, že jsem srab a neumím splnit nějakou zpropadenou sázku? Zbývalo mi ještě osm měsíců! Nevzdám se! Nikdy jsem se nevzdal a nikdy se nevzdám. Užiju si noc s Rebeccou a vyhraju. Je mi jedno jestli ji budu dobývat celých těch osm měsíců a dojde k tomu až na maturiťáku, prostě to dokážu. Donutím ji mě milovat, protože vím, že to jinak nepůjde. A vím, že se to stane. Zamiluje se do mě. Nikdo nikdy neodolal šarmu Jacka Cartera a ona rozhodně nebude výjimka.

Když jsem vysedl, práskl jsem dveřmi od auta. Zamknul jsem ho a za chůze ke dveřím otáčel klíčky v ruce. Má nálada se zvedla na vyšší úroveň, protože jsem věděl, že vyhraju. Rozhodně nenechám výhru Oliverovi. Asi to znělo divně, přece jenom to byl můj nejlepší kámoš a jednalo se tady jen o zatracených dvě stě dolarů, které pro mou rodinu nic neznamenaly, ale mně nešlo o ty peníze, šlo mi o čest.

Vstoupil jsem dovnitř domu a šel jsem rovnou do obýváku. Zahlédl jsem otce sedícího u zapnuté televize, kterou ale vůbec nevnímal, protože jeho zrak byl připevněný na notebooku ležící na jeho stehnech. Matka seděla v tureckém sedu a česala Katiiny blonďaté vlasy.

„Ahoj," pozdravil jsem. Otec na můj pozdrav nereagoval, zabýval se asi důležitější prací, než pozdravit svého vlastního syna. Matka mi věnovala malý úsměv a hned se zase vrátila k česání Katiiných vlasů. Jaká to skvělá rodina. Nepatrně jsem si povzdechl a odešel z obyváku. Nepřišlo mi, že by si toho vůbec někdo všimnul.