The Bet [CZ]

6. kapitola

Rebecca

„To mi nemůžete udělat," pronesla jsem zoufale. Na tváři jsem měla neoblomný obličej.

„Je mi to líto, Rebecco, ale musím," řekl můj učitel matematiky. Sundal si brýle z očí, nejspíš proto, aby se mnou navázal oční kontakt a donutil mě pohledem.

„Ne," zakroutila jsem hlavou a zkřížila ruce na prsou, „nebudu ho doučovat." Nechápu to. On... jediný z učitelů, který mi rozuměl, mě nutil, abych doučovala Jacka Cartera. Toho Jacka Cartera.

Zaslechla jsem, jak si hluboce povzdechl: „nechtěl jsem to udělat, ale nedáváš mi na vybranou." Zmateně jsem zvedla obočí. Nechápala jsem, o čem mluví.

Nadechl se a spustil: „jestli ho nebudeš doučovat, nenapíšu ti doporučení na Brown." Otevřela jsem pusu, a pak ji zase rychle zavřela. To nemůže myslet vážně. To doporučení mi sliboval už od třeťáku. Sám se nabídl, že mi ho napíše, sakra!

„Vydíráte mě?" zeptala jsem se na otázku, na kterou jsem nepotřebovala odpověď. Samozřejmě, že mě vydíral!

„Ne," nesouhlasně zakroutil hlavou, „není to vydírání, ale dohoda. Doučíš Jacksona Cartera tak, aby odmaturoval, a já ti napíšu skvělé doporučení, díky kterému se o tebe poperou ty nejlepší univerzity."

„Fajn," naštvaně jsem vydechla a zakoulela očima. Chvíli jsem na něj zírala a doufala, že si to ještě rozmyslí a slituje se nade mnou, ale on nic.

Otočila jsem se a chystala se vyjít ze třídy, ale zastavila jsem se hned, jakmile jsem spatřila člověka opírajícího se o rám dveří. On nás celou dobu poslouchal?

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane učiteli?" zeptal se a stále stál mezi dveřmi. Obrátila jsem oči v sloup a probodla ho pohledem, když jsem kolem něj prošla. Jen se na mě sladce usmál. Nenáviděla jsem ho.

Zamířila jsem do učebny biologie. Pomyšlení na to, že sedím v lavici vedle Jacka, se mi zvedal žaludek. Každá holka ve škole by si kvůli tomu oholila vlasy, a pak jsem tady byla já. Ta, která by si raději sedla na hnojiště než po celý rok sedět vedle toho arogantního, povrchního, sebestředného, povýšeneckého... Jacka.

Vešla jsem do třídy se skloněnou hlavou. Přes rozházené batohy v uličkách jsem přeskákala až k mé lavici. Posadila jsem se na židli a kabelku, ze které jsem si vytáhla učebnici, jsem položila vedle lavice. Zkontrolovala jsem čas na mých bílých hodinkách - pět minut do zvonění.

Mezi těmi pěti minutami se vedle mě stihnul usadit Jack. Ignorovala jsem ho. Oči jsem odvrátila na opačnou část třídy a dělala, že neexistuje. Představovala jsem si, že sedím sama v první lavici tak, jak to vždycky bylo.

„Takže dneska u mě?" promluvil. Představa se rozplynula a já se zase ocitla v realitě. V kruté realitě s Jackem Cartrem. S naštvaným výrazem jsem se na něj podívala a pokrčila rameny.

„Budu to brát jako ano," řekl s úsměvem, „počkám na tebe před školou. Končíš ve dvě jako já, že?" ujistil se. Přikývla jsem. Nechtěla jsem plýtvat mými slovy vzhledem k tomu, že s ním budu trávit celé odpoledne. A to jsem si plánovala maraton seriálu The O.C. Zatracená škola. Zatracený Jack Carter!

„Jsi naštvaná?" zeptal se. Zakoulela jsem nad ním očima a opřela si hlavu o dlaň, tak abych na něj neviděla. Tohle mu jako odpověď muselo stačit. Za celou hodinu už nepromluvil, teda pokud nepočítám odpověď na otázku „co je to mitóza?", kterou mu v polovině hodiny položila učitelka, aby ho probrala ze snění. Nerada to přiznávám, ale Jack je na biologie velice nadaný, takže mu to nedělalo problém. Myslím, že i kdyby ho někdo probudil o půl noci, věděl by odpovědět na každou otázku, co se týče přírodních věd.